Pojďme si tento mýtus rozložit na součástky jako hodinky na pracovním stole a podívat se, jak se odpovědnost ve zdravotnictví skutečně dělí.
Kdo drží pero a kdo drží stříkačku?
Krátká odpověď zní: Zodpovědnost se posuzuje individuálně podle okolností, míry zjevnosti chyby a legislativy. Není to automaticky „jen lékař“ ani „jen sestra“. Právo i odborné standardy pracují s principem sdílené odborné odpovědnosti.
Vezměme si modelovou situaci s medikací:
- Role lékaře: Nese odpovědnost za správnost indikace a dávkování. Pokud napíše 500 mg místo 50 mg, jde o preskripční chybu. To je primární zdroj problému.
- Role sestry: Sestra není „biologický automat“ na bezmyšlenkovité plnění pokynů. Má odbornou povinnost provést tzv. kontrolu racionality ordinace. Očekává se od ní, že posoudí, zda dávka a lék dávají smysl vzhledem k pacientovi.
Důležité: Nečeká se, že sestra bude přepočítávat složité farmakokinetické modely, ale očekává se, že pozná zjevný nesmysl nebo potenciálně smrtící odchylku.
Jak se hledá pravda?
Když dojde k incidentu, experti i soudy si kladou sérii praktických otázek:
- Byla dávka zjevně mimo běžné rozmezí?
- Měla sestra reálnou možnost chybu rozpoznat?
- Existoval systém dvojité kontroly (double-check)?
- Byla ordinace čitelná a jednoznačná?
- Šlo o urgentní situaci pod extrémním časovým tlakem?
- Jaké jsou kompetence dané legislativou a interními standardy?
Právní realita vs. Odpovědnost zařízení...
Výsledky šetření se obvykle dělí do tří scénářů:
- Spoluodpovědnost: Dávka je extrémně mimo normu a sestra ji bez ověření podá.
- Větší tíha na lékaři: Chyba nebyla pro sestru rozpoznatelná (např. neobvyklé, ale možné dávkování od specialisty).
- Odpovědnost poskytovatele: Pokud selhal systém (špatné IT, nečitelný systém, personální podstav), vstupuje do hry odpovědnost nemocnice jako celku.
Zatímco trestněprávně se nedbalost posuzuje u každého zvlášť, občanskoprávně (náhrada škody) odpovídá primárně zdravotnické zařízení, které pak může řešit regresní nárok vůči svým zaměstnancům.
Bezpečnost není o hledání viníka...
Z hlediska kvality a bezpečí péče je však pátrání po „viníkovi“ ta nejméně důležitá část. Moderní přístup říká, že většina fatálních chyb je systémová, nikoliv individuální. Lidé jsou omylní – i ti nejlepší z nás.
Systém má být navržen tak, aby jednu chybu zachytil dřív, než zabije člověka. Letecký průmysl tohle pochopil už před desítkami let. Zdravotnictví to stále dohání.
High-Reliability Mindset...
Správná kultura bezpečí je taková, kde:
- Sestra může bez strachu zpochybnit ordinaci lékaře.
- Lékař to bere jako svou ochrannou síť, nikoliv jako urážku svého ega.
Věda o bezpečnosti tomu říká high-reliability mindset. Funguje to skvěle, pokud k sobě zdravotníci přistupují jako partneři, kteří se navzájem hlídají. Protože ve finále nejde o to, kdo má „poslední slovo“, ale o to, aby pacient odešel z nemocnice po svých.
