Blog (nejen) pro muže v ošetřovatelství...

Motto: "SESTRA je výjimečné povolání pro výjimečné muže..."

pátek 18. září 2020

Prozření covidiotů, aneb etické & psychologické aspekty karantény

!KARANTÉNA!

K
oronavirová pandemie před nás stále staví nové otázky k zamyšlení. Jednou z nich je problematika karantény a jejích etických a psychologických aspektů.

Co je to karanténa a jaký je její účel...
Slovo karanténa je odvozeno od slova "quaranta" (čtyřicet). Jde o počet dnů, tedy dobu, po kterou byly ve 14. století u dubrovnického přístavu zadržovány lodě na volném moři než směli námořníci vstoupit na pevninu. Šlo o opatření, kteréhož účelem bylo zabránit zavlečení moru do města. 

Odborná definice karantény je, že jde o izolaci lidí, ale také zvířat, a to z důvodu sledování, zda se u nich projeví příznaky infekčního onemocnění. Jde tedy o opatření, které má chránit obyvatelstvo od nákazy. Podmínky karantény jasně vyplývají ze zákona č. 258/2000 Sb. Jde o oddělení fyzických osob, nebo zvířat, které onemocněly infekční nemocí, jeví jeho příznaky, nebo pobývaly v ohnisku nákazy, od ostatních osob nebo zvířat. O karanténě rozhoduje orgán veřejného zdraví, tedy hygienická služba. 

S karanténou jsou spojena ještě další opatření, která mají zabránit šíření onemocnění, a to podle povahy tohoto šíření. Jde například o zvýšený zdravotnický dozor, zákaz, nebo omezení výroby některých potravin, zákaz používání vod ze studní atp. Do karanténních opatření se počítá také např. dezinfekce a deratizace prostor a další tzv. mimořádná opatření. 

Průšvih jménem pandemie Covid-19
Psalo se datum 12. března 2020, když vláda vyhlásila nouzový stav a krátce na to, 16. března 2020 vyhlásila omezení volného pohybu osob. V novodobé historii České republiky to byl bezprecedentní krok. Na každém kroku byly cítit obavy. Ze zahraničí přicházely zprávy o zahlcených nemocnicích a velkém počtu obětí. Bylo vidět, že společnost se semknula, což se projevovalo například šitím roušek, kterých byl v té době nedostatek a poměrně bezproblémovým dodržováním karanténních nařízení vlády, jako byly například vymezené hodiny pro nakupovaní v obchodech, určené důchodcům.

Právě v obchodech byly době patrné obavy z toho co přijde. Někteří lidé začali skupovat trvanlivé potraviny, toaletní papír a další vybavení nutné pro dlouhodobé přežití v mimořádném stavu v případě, kdyby přestala fungovat infrastruktura státu. Tento jev je vlastně normální z hlediska přežití jde o rozumné chování. Odborníky na přežití v mimořádných situacích je doporučováno mít dostatek zásob (uvádí se alespoň na 14 dní). V moderní společnosti mít takové zásoby doma není již tak obvyklé, jako tomu bylo např. za starých časů, kdy lidé měli běžně spižírny, kde skladovali dlouhodobě dostatečné zásoby potravin. To samé platí i o finanční hotovosti. Kolik z nás je připraveno na plošný výpadek bankomatů a pokladen? 

Rázem se dostáváme do situace, ve které hrozí nedostatek zdrojů pro pokrytí i těch nejzákladnějších životních potřeb. To v lidech vzbuzuje dva různé druhy chování. Část lidí směřuje k vzájemné spolupráci a pomoci. Jde právě o to šití a rozdávání roušek, vaření jídel záchranným složkám, pomoc ohroženým skupinám, jako jsou důchodci. Bohužel, lidská povaha má i druhou stránku. Tu sobeckou, asociální. Je dost lidí, ve kterých převáží právě ta. Rozjíždí se kšeftování s respirátory a desinfekcí za nepřiměřenou cenu, formují se a aktivují gangy a mafiánské skupiny. Vybírá se např. výpalné na mostech, vydělává se na uprchlících atp.

Vyhlášení nouzového stavu a omezení volného pohybu osob je nová a významně stresující zkušenost. Z médií se na nás valí často zneklidňující informace a také důležité instrukce, nedodržení kterých by nám mohlo zkomplikovat život. Obecně však jde o významný zásah do našeho životního stylu. Ne každý je schopen se s takovou situací bez problémů  vyrovnat. Mnoho lidí karanténu vnímá jako domácí vězení. "Nic mi není, tak proč musím být zavřený doma?" Kromě toho do hry vstupuje také faktor obživy, protože setrvání v karanténě mnohým brání chodit do zaměstnání, což jim podstatně redukuje zdroj obživy.

To všechno jsou faktory, které významně a dlouhodobě zvyšují hladinu stresu. Vše navíc umocňují média, která nás dennodenně zahlcují informacemi o nových nárůstech nakažených a často protichůdnými poznatky o chování viru a jeho nebezpečnosti. Do toho vstupují sociální média, jako je například facebook. Ta mají tu vlastnost, že nám díky svým algoritmům svými nabízejí informace, které se blíží našemu názoru. To všechno ve svém důsledku vede k několika reakcím naší psychiky. Neustále se opakující informace o neviditelném, těžko identifikovatelném nebezpečí vede k tomu, že postupně ztrácíme citlivost a ostražitost k varovným signálům, které ze svého okolí dostáváme. Všechny zneklidňující informace začneme vytěsňovat na okraj zájmu. 

Hladina úzkosti je vysoká a my jí potřebujeme snížit. Naše psychika to tedy zařídí tak, že podvědomě začneme vyhledávat informace, které hladinu úzkosti snižují, tedy i informace, které nás utvrzují v tom, že vlastně žádné nebezpečí neexistuje. V tomto případě hovoříme o efektu popření. "Žádný virus není a pokud je, není zdaleka tak nebezpečný, jak se nám vlády snaží nakukat..." V tom okamžiku jde kritické myšlení do pozadí. Instinktivně vyhledáváme a zvýšeně vnímáme ty informace, které nás v našem názoru utvrzují. Pokud náš mozek tápe a neví jak dál, tam si vymyslí jakýsi model, předpoklad. Ten si pak máme tendenci vykládat jako pravdu. A tak začnou vznikat různé konspirační teorie. Roušky jsou rázem náhubky a koronavirus je pokus vládních elit o manipulaci davy a uchvácení moci. Zajímavým je v tomto ohledu úkaz, kterému já říkám paradox ovce. A sice, jde o to, že ti, kteří se chovají zodpovědně a snaží se dodržovat protiepidemická opatření jsou nazýváni ovcemi. Paradox je v tom, že jsou tak osočováni lidmi, kteří sami přestali používat kritické myšlení a jednají jen na základě svých domněnek, konspiračních teorií a na facebooku sdílejí jeden hoax za druhým. Sami jsou tak paradoxně ovcemi. 

 Paradox ovce: Nejvíc druhé ovcemi nazývají ti, kteří se sami jako ovce chovají.

Informace na sociálních sítích...
Sociální sítě, jako je např. fb jsou dobrým pomocníkem, ale špatným pánem. Displeje našeho mobilu jsou zahlceny stovkami příspěvků a článků a my scrollujeme a scrollujeme. Lidé často prostě jen čtou nadpisy bez toho, aby odkaz otevřeli a přečetli. Mnoho z těchto lidí pak článek komentuje aniž by ho četli. Jiné to pravděpodobně nebude ani v případě tohoto článku. Takové komentáře jsou nejen naprosto neinformované, ale také vycházejí ze značně zkreslené vstupní informace, a sice nadpisu. Ten, aby upoutal, musí být úderný, zajímavý, musí článek pod ním se ukrývající "prodat". Zejména v masových médiích ale vidíme, že důraz a závažnost samotného sdělení nadpisu pak neodpovídá obsahu článku. 

V souvislosti s tím mi to nedá, abych nezmínil ještě jednu věc. Máme to štěstí a žijeme v zemi, kde existuje svoboda slova. Všichni máme právo na názor a máme právo svůj názor vyjádřit. Ale... je tomu skutečně tak? Nedávno jsem někde slyšel, zajímavou diskuzi na to téma. V případě Covid-19 se k problematice nejen v médiích, ale také na soc. sítích se vyjadřuje velké množství "odborníků". Vzniká z toho chaotický mišmaš plný často protichůdných informací z nichž některé jsou až nesmyslné. Problém je, že se k věci vyjadřují i lidé, kteří se sice zaštiťují lékařským vzděláním, ale s problematikou virologie a epidemiologie, často nemá jejich obor co dělat. Snad pro těch pět minut slávy v TV však rozhovor pro TV neodmítnou a jsou hned pohotoví rozdávat svá "moudra". Ano, do značné míry je to také záležitost toho, že sami novináři vlastně nemají občas tušení, koho se vlastně na tu kterou věc ptát.

Sobectví v pozadí
Nedávno jsem se bavil s jedním známým, který je současně zarytý odpůrce roušek a všech opatření. Roušky jsou podle něj náhubky a kvůli té chřipčičce nehodlal jakkoliv měnit svůj životní styl. Vzorec jeho argumentace byl velmi podobný vzorci, který u tohoto typu lidí vidíme. Rouškou vir proletí, jako komár plotem, a vlastně kdoví na co všichni ti mrtví pomřeli. Umřeli přeci s koronavirem. A dokonce si uvědomil, že nikoho s Covidem-19 osobně nezná (paradoxně) v době našeho rozhovoru jsme seděli na místě, kde byl z okna dobrý výhled na budovu infekčního oddělení, kde v té době bylo hospitalizováno něco kolem desítky pacientů s Covid-19. Protiargumentace proti jeho tvrzením byla celkem snadná. V okamžiku, kdy mu bylo všechno v co ohledně koronaviru věřil vyvráceno, konstatoval pro mě zajímavou věc. "No dobrá dobrá. Víš, ale já se stejně nehodlám prostě nijak omezovat, protože jsem sobec. No." A bylo to venku. Bez dlouhého okecávání. Můj názor, co se týká velkého množství odmítačů, kteří prostě na tu dovolenou do zahraničí musí, je ten, že jejich pohnutkou je prostě sobectví. "Budu se bavit a budu si cestovat a nikdo mě nebude omezovat." Oni to sice obalí těmi řečmi o svobodě a demoktacii, ale už jaksi nepočítají s tím, že ruku v ruce se svobodou jde také zodpovědnost. Takovým lidem je prostě jedno, že ohrožují zranitelné části populace. Existuje také řada lidí, pro které je obcházet pravidla a "vyjebávat se systémem" přeci velká frajeřina. Když nebudu mít roušku, no a co? Co mi udělají? Na mě si jen tak nepřijdou. 

Karanténa vs. ekonomika
Chápu, že věci nejsou černobílé. Ani karanténa není všespásná. Nouzový stav, který jsme si zažili na jaře nejen že zbrzdil šíření viru na našem území, ale také zcela paralyzoval českou ekonomiku. Státní rozpočet se v mžiku propadl na pět set miliard korun. Krachují firmy, mezinárodní obchod stojí, ekonomika hibernuje. Raketově přibývá nezaměstnaných. Nejen virus má své oběti. Sekundárními oběťmi pandemie se stávají lidé, kterým se v důsledku ztráty zaměstnání nedostávají finanční prostředky k živobytí a na lékařskou péči. To ale platí zejména v zemích, kde převažuje hlavně komerční systém zdravotnictví s menším podílem regulace a zásahů státu s neexistujícím zdravotním pojištěním, a také v zemích chudých. Do seznamu takových zemí můžeme směle zařadit země, jako jsou USA, Itálie, země Jižní Ameriky, Afriky, Indie atd. I u nás musí nutně dojít k zakolísání ekonomiky. Naštěstí  však jsme na tom mnohem lépe, než výše jmenované země. My, narozdíl od nich, máme částečně na výběr. Buď uspíme ekonomiku a budeme se pak mít několik let o něco méně dobře, nebo obětujeme staré a nemocné. Inu zdá se, že jsme si už vybrali. 

Politická (ne) odpovědnost
V krizi zapomeňte na stát. V počátcích krize, zvláště pokud je její původ pro nás nový, čili pokud s nemáme s něčím podobným zkušenosti, bývají první opatření opožděná, často chaotická (průměrně tak 3-10 dnů budete na vše úplně sami). Navíc, stát má jakousi tendenci zachránit hlavně sám sebe. V době kdy píšu tenhle článek je mi už jasné, že krize přijde. Už dávno měla být provedena řada velmi nepopulárních opatření, ale neděje se nic, co by mohlo postup nákazy zpomalit. Okolní země nás dávají na seznam rizikových zemí a Andrej Babiš tvrdošíjně odmítá znovusvolání ústředního krizového státu. Proč? Že by to bylo tím, že budou volby? Než se vše "zašlápne" budou muset lidé nejprve odvolit? První, co establishment chce, je zůstat u moci, a to i za cenu fatálního zdržení. 

Co jsme měli udělat jsme neudělali. Teď přijde čas prozření covidiotů a my zdravotníci už jen budeme hasit požár, který se zdaleka nemusel tak rozhořet. Bude nám pěkně vedro... A tak vám milí kolegové do nadcházejících týdnů přeji hodně sil ať ten nápor všichni zvládneme. 

zdroje:
Zákon č. 258/2000 Sb.Zákon o ochraně veřejného zdraví 
https://cs.wikipedia.org/wiki/Inkubační_doba
https://time.com/5800379/coronavirus-quarantine-morality/
https://www.novinky.cz/koronavirus/clanek/moralni-dilema-lidi-v-karantene-40316811
https://warengo.com/stories/44384-koronavirus-a-etika-soucasne-prisne-karanteny
CÍLEK, Václav, Ferdinand ŠMIKMÁTOR, Josef JURÁNEK, Lukáš HEINZ a Petr HORKÝ. Ruka noci podaná: základy rodinné a krizové připravenosti. Praha: Dokořán, 2018. ISBN 978-80-7363-914-3.