Síla empatie, aneb co je to dobrá péče?

Pojďme si nyní položit otázku, co je to vlastně kvalitní ošetřovatelská, či lékařská péče? V čem ona kvalita spočívá, jistě závisí na velkém množství ukazatelů, ale my se zde zaměžíme zejména na to, jak kvalitu péče vnímají sami pacienti a jejich příbuzní.

V roce 2001 byla v časopisu Journal of Advanced Nursing publikována zajímavá studie, v rámci které byli pacienti a příbuzní dotazováni na to, jak kvalitní a nekvalitní péči vnímají. Autor studie shromáždil data, pocházející od 37 pacientů a 7 příbuzných, se kterými byly vedeny strukturované rozhovory a jejich výsledky pak byly podrobeny analýze. 

Studie ukázala, že příjemci péče (tedy pacienti i jejich rodiny) vnímají jako klíčový její interpersonální aspekt. Dobrou kvalitu péče charakterizovali jako vysoce individualizovanou, zaměřenou na pacienta, jako člověka a na jeho potřeby, velmi pozitivně je vnímána osobní angažovanost a zájem ošetřovatelského personálu o pacienta, jako o člověka, empatický přístup, snaha o respektování hodnot a postojů pacienta. Důležité je pro pacienty soukromí a respektování jejich práv. Velmi negativně na druhou stranu pacienti a jejich blízcí vnímají něco, co bychom mohli nazvat jako "rutinizaci péče", kdy je pacient nucen čelit tomu, že je jen jedním z mnoha. Kdy je vydán na pospas systému medicíny ve kterém nemůže nic ovlivnit.

Ano, je třeba říci, že v českých podmínkách je leckdy velice obtížné dostát všem výše jmenovaným zásadám "dobré péče". Personálu je málo, je zahlcen dokumentací a je často špatně placen. Inspirací pro napsání tohoto kátkého článku je spíše opětovné uvědomění si, že pokud chce jakákoliv nemocnice dělat špičkovou medicínu, musí poskytovat i špičkovou péči ošetřovatelskou - i v tom smyslu, ve kterém jí pacienti vnímají. Ve světle citované studie je jasné, že na to, jak kvalitu péče vnímají pacienti, má velký vliv přístup nejen lékařů, ale také, a to z velké části, přístup sester i každého jednotlivého ošetřovatele/ky, či sanitáře. 

Představte si, že se ocitnete "v botách druhého člověka". Budete slyšet, vidět a prožívat to,co prožívá on." Co myslíte? Když poznáte "příběhy svých pacientů", budete o ně pečovat jinak? Video: Empathy: The Human Connection to Patient Care (YouTube/Cleveland Clinic)

ATTREE M.  Patients' and relatives' experiences and perspectives of `Good' and `Not so Good' quality care;  Journal of Advanced Nursing 33(4) (2001), 456±466  

Komunikace s pacienty s demencí - metoda validace

Demence, závažné degenerativní onemocnění mozku, které si pomalu ale jistě bere všechno, co tvoří vaší osobnost. Typů demence a příčin je celá řada, ale společné mají příznaky, jako je postupné zhoršování rozumových schopností. Postižená je paměť, úsudek i časoprostorová orientace. Zhoršuje se pozornost člověka, jeho schopnost komunikovat, nebo myslet abstraktně. Osobnost člověka se začne rozpadat a postupně dochází k problémům ve společenských rolích a uplatnění. Jak se stav zhoršuje, postižený zapomíná již naučené úkony, jakými je oblékání, příprava jídla a hygiena, ztrácí své osobní věci, bloudí ve svém bydlišti. Tyto projevy velmi často doprovázejí i poruchy nálady, nezvyklé chování, nebo epizodické stavy zmatenosti. Deprese, úzkostné stavy, halucinace i agresivita se mění v postupně se rozvíjející apatii, strnulost až úplnou paralýzu. A nakonec přijde smrt.

Nemožnost komunikace a vzájemného lidského kontaktu je významným stresovým faktorem, který sužuje jak postiženého, tak i jeho blízké. Nemocný končí izolován a odloučen od rodiny i ostatních lidí. Jak si však povíme dále, celý příběh se může ubírat i úplně jiným směrem. Ukazuje se totiž, že i s lidmi, postiženými i těžkými formami demence se dá docela dobře komunikovat, jen se musí vědět jak na to. A to už se dostáváme k ústřednímu tématu našeho článku. Tím je totiž metoda, zvaná "validation therapy" (metoda validace), vyvinutá mezi lety 1963 až 1980, britskou sociální pracovnicí Naomi Feil. 

Nutno říci, že ani tak nejde o terapii v pravém slova smyslu. Je to spíš jakási komunikační strategie, cílem které je navázat a udržet kontakt s lidmi, trpícími dezorientací v čase a místě a poruchou paměti, vyvolanou demencí různé etiologie, a to na základě využití širokého spektra technik, založených zejména na akceptaci vnímání reality a jejího prožívání druhými. Celý koncept se řídí několika klíčovími zásadami...

1) Každý člověk je unikátní, jedinečný, zasluhuje si respekt.
2) Ačkoliv člověk trpí demencí, má být akceptovaný takový, jaký je.
3) Důležitá je empatie a naslouchání, to vzbuzuje důvěru, tlumí strach a navrací důstojnost.
4) Jsou-li bolestivé pocity vyjádřeny, akceptovány a validovány, pak slábnou. Jsou li ignorovány, pak naopak sílí.
5) I zmatené chování dezorientovaných lidí má nějaký důvod. Bývá odrazem tělesných, sociálních a psychických změn a životních zkušeností.
6) Důvody k chování nedostatečně orientovaných nebo dezorientovaných velmi starých lidí vychází ze základních lidských potřeb.
7) Lidé ve vyšším věku mají tendenci stahovat se z přítomnosti a vracet se do minulosti.
8) Lidé trpící demencí žijí na různých úrovních vědomí, často ve stejnou dobu. Používají svá „vnitřní slova“, vidí svým vnitřním okem a slyší zvuky z minulosti.
9) Události, odehrávající se tady a teď vzbuzují emoce, a připomínají podobné prožitky zažité z minulosti.

V průběhu validační terapie používáne několik základních technik, jako je např zaměřování se na jedince, se kterým komunikujeme. Používáme "neohrožující" slova, jako "kdo", "co", "kdy", "jak" a nikoli "proč". Přizpůsobujeme způsob mluvy, jakým k nim promlouváme. V komunikaci s lidmi, trpícímí demencí je velmi účinná reminiscence. Je důležité identifikovat a používat primární smysl, jakým pacient trpící demencí vnímá dění kolem sebe. Dobře se osvědčilo využívání hudby. To platí i o doteku. Je však třeba dodat, že dotek nelze u dezorientovaných používat v první fázi navazování kontaktu. Mají totiž tendenci na něj reagovat negativně (narušení osobní zóny).

Ačkoli odborné studie na toto téma nejsou ještě zcela průkazné, a to také z toho důvodu, že jich neexistuje mnoho, zkušenosti ukazují, že přístup podle doporučení Naomi Feil, má pro postižené demencí, jejich blízké i ošetřovatele mnoho benefitů. 

1. Obnovení pocitu vlastní hodnoty postiženého.
2. Snížení potřeby chemických a fyzikálních omezení.
3. Snížení izolace od vnějšího světa.
4. Podpora komunikace a interakce s ostatními lidmi.
5. Snížení stresu a úzkosti.
6. Stimulace spícího potenciálu.
7. Pomoc při řešení náročných životních situací.
8. Usnadnění nezávislého života tak dlouho, jak je to možné.

Pro rodiny nemocných benefity zahrnují zejména snížení frustrace díky zefektivnění komunikace. Při používání popisovaných technik vidíme také zvýšení počtu návštěv u pacientů a sami příbuzní popisují uvědomování si svého vlastního stárnutí. U nás, profesionálních pečovatelů, metoda validace snižuje frustraci a je významnou prevencí syndromu vyhoření. Naomi Feil tedy přišla s prostředkem, který zlepšuje kontakt mezi lidmi a zvyšuje také uspokojení z náročné práce pečovatelů v dlouhodobé péči.   

Zdroje:

http://www.prohuman.sk/socialna-praca/metoda-validace-podpora-prace-s-dezorientovanymi-lidmi
https://cs.wikipedia.org/wiki/Demence
Neal M, Briggs M (2003). Neal M, ed. "Validation therapy for dementia". Cochrane Database Syst Rev (3): CD001394. doi:10.1002/14651858.CD001394. PMID 12917907

video: 

https://www.youtube.com/watch?v=CrZXz10FcVM&t=2s

Než se staneš sestrou...

Všichni víme, že pracovat jako sestra není lehké. Bohužel, některé speciality tohoto povolání nám během studia na škole utajili. Jestli se tedy chcete dozvědět něco o tom, co to znamená být sestra, tady je pár poznatků:

1. Uvidíte víc mrtvých, než byste chtěli...

I když stále zkoušíme za naše pacienty bojovat, musíme si zvyknout, že smrt si pro některé z nich přijde. Je úplně jedno, kolik lidí vidíte umírat během své služby, nebo kolik mrtvých jste během své kariéry viděli, pakliže jste "normální", nikdy to pro vás nebude úplně běžná událost a vždycky, i když třeba někde hluboko ve vás, každá smrt zanechá stopu.

2. Že vás něco bolí? Zvykejte si! Je to normální...

Sestry dělají celé hodiny. Obcházejí pacienty, polohují, podpírají je, přemísťují z lůžka na vozík atp. Dá se říci, že povolání zdravotní sestry je fyzicky nesmírně náročné. Každá sestra musí pochopit, jak funguje mechanika pohybu, a to jak svého, tak i pohybu pacienta. Při nedodržování zásad "správné praxe", sestra totiž riskuje své vlastní zdraví.

3. Sestra není jen sestra...

Po nástupu do práce v nemocnici budete překvapeni, co všechno budete během své směny dělat. Kromě vaší vlastní odborné práce, budete pacienty doprovázet na WC (a často jim asistovat), bude jim pomáhat do lůžka, v koupelně či ladit jim kanály na televizi. Často, v časech personální nouze budete prostě dělat práci za ostatní, chybějící personál.  

4. Během směny budete muset myslet na a dělat mnoho věcí najednou...

Pamatovat si jména pacientů a čísla jejich pokojů, dávat pozor na specifika jejich medikace, hlídat jestli, kdy a jaké chodí laboratorní výsledky, sledovat jejich fyziologické funkce, jestli pacienti jedí a pijí, či jaká vyšetření mají naordinovaná a na kdy. 

5. Musíte mít smysl pro humor...

O sestrách není moc známo, že mají smysl pro humor. Ten humor je často dost specifický a bizarní. Humor je totiž jedna ze strategií, která vám bude pomáhat při zvládání náročných situací během služeb.

6. Budete se cítit unavení , nedocenění a zahlcení...

Při náporu, který v práci budete často prožívat se velmi rychle stane, že budete úplně zahlcení prací. Často budete myslet na to, že se na práci sestry prostě vykašlete. Než si práci sestry vyberete, ujistěte se, že to skutečně chcete dělat a máte k tomu předpoklady. Jen "pro prachy" se ta práce rozhodně dělat nedá. Důležitou vlastností sestry je vysoká míra odolnosti proti frustraci. Máte ji?

7. Sestra, to není práce jen v nemocnici... 

Sestry pracují v komunitách, domech pro seniory a domácí péči, školách, ale i v terénu a v celé řadě jiných prostředí, nahony vzdálených zázemí nemocnice. Sestry se podílejí také na výzkumu.

8. Nevíte všechno, tak to prostě je...

Udělat "zdrávku", vystudovat ošetřovatelství, nebo získat specializaci... nic z toho neznamená, že už umíte a znáte všechno. Být sestra znamená neustále se vzdělávat a když něco nevíte, nesmíte se bát zeptat. To z vás horší sestru neudělá, ba právě naopak.

9. Není to jen krev...

Není to jen krev, s čím se během své práce budete setkávat. Vaše uniforma může být snadno potřísněná i celou radou dalších exkrementů. A další důležitá věc, na kterou je potřeba upozornit je zápach. Většinou nepříjemný. Připravte se na to, že během vašich služeb se vám semtam bude zvedat žaludek.

10. Vaše práce vás musí naplňovat...

Ošetřovatelství je jedním z nejméně doceněných zaměstnání. Zapomeňte na mnoho z prázdnin, rozlučte se s některými z víkendů, či rodinnými posezeními. Nebudete často mít čas si ani dojít sami na WC a semtam oželíte i vlastní oběd. Setkáte se s mnoha nepříjemnými lidmi, jak mezi pacienty, tak mezi kolegy. I mezi lékaři je řada neomalenců a hlupáků. To vše musíte mít na paměti...

Jenže... Skutečností také je, že ošetřovatelství je nesmírně zajímavý obor, ve kterém poznáte mnoho skvělých lidí, osudů a informací... Získáte na svět a na lidi kolem sebe úplně jiný náhled. Jde o práci, která vás může nesmírně obohatit a i když vám mnoho vezme, ještě více vám dá! A o tom všem si budeme povídat v dalších příspěvcích našeho nového projektu Men In Nursing :-)  

Volně podle:
https://nurseslabs.com/10-things-wish-knew-becoming-nurse/

DRAFT

!BLOG SE PRO VÁS PŘIPRAVUJE!