ZLO V NÁS... aneb "co se stane, když se dobří lidé dostanou na špatné místo."

Zdroj: PrisonExp.org  

Další aféra která otřásla veřejným míněním a všichni jsou velmi pohoršeni nad dalším případem pečovatelek, které se staraly o seniory, při tom se k nim chovaly tak hrubě, že byly obviňovány z jejich týrání. Já ale musím konstatovat, že celá aféra mě nepřekvapuje a dokonce si myslím, že nejde o nic výjimečného. Podíváme-li se totiž na personální situaci v sociálních službách a ve zdravotnictví, vzniká tu vyloženě podhoubí pro vznik podobných nebezpečných jevů.


Ne nadarmo se říká, že práce v ošetřovatelských profesích patří k těm nejnáročnějším vůbec. Tedy, ono se to říká, ale v přípravě, výběru a oceňování lidí v těchto profesích pracujících, jako by na to nebyl brán ohled. Právě v ošetřovatelských profesích se mísí fyzická zátěž se zátěží psychickou. Asi každá sestra si občas zažila službu, kdy si sáhla na své dno. Chodit ze služeb naprosto vyčerpaní, to je běžná realita sester v mnoha zdravotnických zařízeních.

Sestry, ošetřovatelky, sanitáři, se často starají o pacienty, kteří jsou v situaci naprosté závislosti na pečujících osobách. Takoví pacienti často nejsou schopni o sobě rozhodovat, nebo prosadit svou vůli. Nejde jen o pacienty v bezvědomí. Jde např. o pacienty trpící demencí, bezmocné, křehké osoby. Péče o takové lidi vyžaduje od pečujících takový mix osobnostních vlastností a erudice, který s velkou pravděpodobností (nikoliv 100% - to nelze nikdy zaručit) zajistí, že o takové zcela odkázané pacienty bude kvalitně a citlivě postaráno a že moc, kterou nad nimi pečující v tomto okamžiku vládne, nebude zneužita.


Aby to fungovalo, měla by být splněna celá řada podmínek. Jednak je to výběr personálu. Ten musí být dostatečně kvalifikovaný, musí mít vhodné osobnostní charakteristiky a musí být za svou práci řádně oceněn. Dále musí být vytvořeny vhodné podmínky pro práci personálu, tedy pro péči o pacienty/klienty. Vhodný poměr sestra-pacient, tedy tzv. nurse/patient ratio. Jde o počet pacientů, o které se stará jedna sestra. Ten je na různých odd. různý. Studie ukazují, že např na standardním odd. interního typu by nurse/patient ratio neměl přesahovat počet 1/6. O této problematice jsem již ostatně psal třeba tady...

Péče o druhého člověka patří mezi velmi specifický typ stresové zátěže. V případě únavy se negativním následkům velmi obtížně čelí. Ačkoliv je to notoricky známé, v mnoha případech velmi skrytě přichází to, čemu říkáme syndrom vyhoření. Mezi jeho příznaky patří kromě jiného sklíčená nálada, popudlivost, ale také pocity bezmoci. Při práci, kterou začnete nesnášet, se začne dostavovat cynismus a konfliktnost. Tohle potká i lidi, kteří jsou v běžném životě bezproblémoví a k jiným lidem ohleduplní.

Dobří lidé na špatném místě...
Domnívám se, že v řadě případech může docházet (a asi také dochází) k jevům, které popsal americký psycholog Philip Zimbardo. Ten v roce 1971 zrealizoval tzv. standfordský vězeňský experiment. V rámci tohoto experimentu Zimbardo a jeho tým postavil v jedné z budov Standfordské univerzity simulovanou věznici. Tam z vybraných dobrovolníků z řad studentů umístil 12 vězňů, které hlídalo 12 dozorců. Podmínky v simulovaném vězení byly nastaveny tak, že vězni neměli jména, ale měli jen přiřazená čísla, čímž se docílilo efektu ztráty identity. Dozorci pak měli nad vězni v podstatě volnou ruku.  Během krátké doby se experiment zvrhnul jen v nesmyslné trestání a týrání vězňů. Po šesti dnech musel být experiment předčasně ukončen. Podobný případ byl později popsán ve vězení na americké vojenské základně Guantanámo a v řadě dalších případů.

Jak ale vězení souvisí např. s domovem důchodců? Byla popsaná i celá řada případů zneužívání moci a týrání klientů/pacientů zdravotníky v nemocnicích a sociálních službách. Pamatujete si ještě na film Requiem pro panenku? Ústavní mašinerie, nelidské podmínky a drsné metody... Bylo by přitom omylem myslet si, že trýzdnitelé jsou ve všech případech nějaké zrůdy. Jde často o obyčejné lidi, vržené do prostředí, vytvářejícího tlak, který modifikuje jejich chování.

Zimbardo na základě svého výzkumu v podstatě tvrdí, že za těch správných okolností se v mnoha z nás probudí jakési základní instinktivní zlo, které pak ovládne naše chování. O jaké podmínky a okolnosti se tady jedná? Mít na starosti desítky lidí, kteří se nemohou nijak bránit a přitom jsou naprosto závislí na péči. Vyčerpaný, podhodnocený personál, který není nijak vybírán. Nedostatek času na péči. Špatná organizace práce a žádná a nebo nedostatečná kontrola. Když se, např jako sestra, dostanete do takových podmínek, pak existují v podstatě 3 možnosti jaký to na vás bude mít efekt. 1) Řeknete si, že to nedáte a utečete. 2) Zhroutíte se. 3) Zkusíte to vydržet a přitom, někdy docela nenápadně, zhrubnete. A když jsou obzvlášť zralé okolnosti, dostáváme se už na velmi tenkou linii, která byla překračována třeba v onom domově důchodců v Ostravě. 

Manažerská slepota...
Klasickým místem, kde nejčastěji může k podobným jevům docházet jsou třeba ty typické LDNky, kde se o 45 lidí v noci stará jedna sestra. Kde vedení vidí naplněná lůžka a nezajímá ho nic dalšího. Kde dlouhodobě pracuje unavený personál v nedostatečném počtu. Kde manažeři přehlíží řadu varovných signálů, jako je vysoká nemocnost personálu, časté odchody, konflikty na pracovišti atd.

Takže... Bylo by snadné ony pečovatelky jen odsoudit. Jistě, pro takové chování není omluva. Je však potřeba říci ještě jednu věc. Zlu, aby se projevilo stačí jen to, že se dobří lidé dostanou na velmi špatná místa a pod tlak špatných okolností.