pátek 18. září 2020

Prozření covidiotů, aneb etické & psychologické aspekty karantény

!KARANTÉNA!

K
oronavirová pandemie před nás stále staví nové otázky k zamyšlení. Jednou z nich je problematika karantény a jejích etických a psychologických aspektů.

Co je to karanténa a jaký je její účel...
Slovo karanténa je odvozeno od slova "quaranta" (čtyřicet). Jde o počet dnů, tedy dobu, po kterou byly ve 14. století u dubrovnického přístavu zadržovány lodě na volném moři než směli námořníci vstoupit na pevninu. Šlo o opatření, kteréhož účelem bylo zabránit zavlečení moru do města. 

Odborná definice karantény je, že jde o izolaci lidí, ale také zvířat, a to z důvodu sledování, zda se u nich projeví příznaky infekčního onemocnění. Jde tedy o opatření, které má chránit obyvatelstvo od nákazy. Podmínky karantény jasně vyplývají ze zákona č. 258/2000 Sb. Jde o oddělení fyzických osob, nebo zvířat, které onemocněly infekční nemocí, jeví jeho příznaky, nebo pobývaly v ohnisku nákazy, od ostatních osob nebo zvířat. O karanténě rozhoduje orgán veřejného zdraví, tedy hygienická služba. 

S karanténou jsou spojena ještě další opatření, která mají zabránit šíření onemocnění, a to podle povahy tohoto šíření. Jde například o zvýšený zdravotnický dozor, zákaz, nebo omezení výroby některých potravin, zákaz používání vod ze studní atp. Do karanténních opatření se počítá také např. dezinfekce a deratizace prostor a další tzv. mimořádná opatření. 

Průšvih jménem pandemie Covid-19
Psalo se datum 12. března 2020, když vláda vyhlásila nouzový stav a krátce na to, 16. března 2020 vyhlásila omezení volného pohybu osob. V novodobé historii České republiky to byl bezprecedentní krok. Na každém kroku byly cítit obavy. Ze zahraničí přicházely zprávy o zahlcených nemocnicích a velkém počtu obětí. Bylo vidět, že společnost se semknula, což se projevovalo například šitím roušek, kterých byl v té době nedostatek a poměrně bezproblémovým dodržováním karanténních nařízení vlády, jako byly například vymezené hodiny pro nakupovaní v obchodech, určené důchodcům.

Právě v obchodech byly době patrné obavy z toho co přijde. Někteří lidé začali skupovat trvanlivé potraviny, toaletní papír a další vybavení nutné pro dlouhodobé přežití v mimořádném stavu v případě, kdyby přestala fungovat infrastruktura státu. Tento jev je vlastně normální z hlediska přežití jde o rozumné chování. Odborníky na přežití v mimořádných situacích je doporučováno mít dostatek zásob (uvádí se alespoň na 14 dní). V moderní společnosti mít takové zásoby doma není již tak obvyklé, jako tomu bylo např. za starých časů, kdy lidé měli běžně spižírny, kde skladovali dlouhodobě dostatečné zásoby potravin. To samé platí i o finanční hotovosti. Kolik z nás je připraveno na plošný výpadek bankomatů a pokladen? 

Rázem se dostáváme do situace, ve které hrozí nedostatek zdrojů pro pokrytí i těch nejzákladnějších životních potřeb. To v lidech vzbuzuje dva různé druhy chování. Část lidí směřuje k vzájemné spolupráci a pomoci. Jde právě o to šití a rozdávání roušek, vaření jídel záchranným složkám, pomoc ohroženým skupinám, jako jsou důchodci. Bohužel, lidská povaha má i druhou stránku. Tu sobeckou, asociální. Je dost lidí, ve kterých převáží právě ta. Rozjíždí se kšeftování s respirátory a desinfekcí za nepřiměřenou cenu, formují se a aktivují gangy a mafiánské skupiny. Vybírá se např. výpalné na mostech, vydělává se na uprchlících atp.

Vyhlášení nouzového stavu a omezení volného pohybu osob je nová a významně stresující zkušenost. Z médií se na nás valí často zneklidňující informace a také důležité instrukce, nedodržení kterých by nám mohlo zkomplikovat život. Obecně však jde o významný zásah do našeho životního stylu. Ne každý je schopen se s takovou situací bez problémů  vyrovnat. Mnoho lidí karanténu vnímá jako domácí vězení. "Nic mi není, tak proč musím být zavřený doma?" Kromě toho do hry vstupuje také faktor obživy, protože setrvání v karanténě mnohým brání chodit do zaměstnání, což jim podstatně redukuje zdroj obživy.

To všechno jsou faktory, které významně a dlouhodobě zvyšují hladinu stresu. Vše navíc umocňují média, která nás dennodenně zahlcují informacemi o nových nárůstech nakažených a často protichůdnými poznatky o chování viru a jeho nebezpečnosti. Do toho vstupují sociální média, jako je například facebook. Ta mají tu vlastnost, že nám díky svým algoritmům svými nabízejí informace, které se blíží našemu názoru. To všechno ve svém důsledku vede k několika reakcím naší psychiky. Neustále se opakující informace o neviditelném, těžko identifikovatelném nebezpečí vede k tomu, že postupně ztrácíme citlivost a ostražitost k varovným signálům, které ze svého okolí dostáváme. Všechny zneklidňující informace začneme vytěsňovat na okraj zájmu. 

Hladina úzkosti je vysoká a my jí potřebujeme snížit. Naše psychika to tedy zařídí tak, že podvědomě začneme vyhledávat informace, které hladinu úzkosti snižují, tedy i informace, které nás utvrzují v tom, že vlastně žádné nebezpečí neexistuje. V tomto případě hovoříme o efektu popření. "Žádný virus není a pokud je, není zdaleka tak nebezpečný, jak se nám vlády snaží nakukat..." V tom okamžiku jde kritické myšlení do pozadí. Instinktivně vyhledáváme a zvýšeně vnímáme ty informace, které nás v našem názoru utvrzují. Pokud náš mozek tápe a neví jak dál, tam si vymyslí jakýsi model, předpoklad. Ten si pak máme tendenci vykládat jako pravdu. A tak začnou vznikat různé konspirační teorie. Roušky jsou rázem náhubky a koronavirus je pokus vládních elit o manipulaci davy a uchvácení moci. Zajímavým je v tomto ohledu úkaz, kterému já říkám paradox ovce. A sice, jde o to, že ti, kteří se chovají zodpovědně a snaží se dodržovat protiepidemická opatření jsou nazýváni ovcemi. Paradox je v tom, že jsou tak osočováni lidmi, kteří sami přestali používat kritické myšlení a jednají jen na základě svých domněnek, konspiračních teorií a na facebooku sdílejí jeden hoax za druhým. Sami jsou tak paradoxně ovcemi. 

 Paradox ovce: Nejvíc druhé ovcemi nazývají ti, kteří se sami jako ovce chovají.

Informace na sociálních sítích...
Sociální sítě, jako je např. fb jsou dobrým pomocníkem, ale špatným pánem. Displeje našeho mobilu jsou zahlceny stovkami příspěvků a článků a my scrollujeme a scrollujeme. Lidé často prostě jen čtou nadpisy bez toho, aby odkaz otevřeli a přečetli. Mnoho z těchto lidí pak článek komentuje aniž by ho četli. Jiné to pravděpodobně nebude ani v případě tohoto článku. Takové komentáře jsou nejen naprosto neinformované, ale také vycházejí ze značně zkreslené vstupní informace, a sice nadpisu. Ten, aby upoutal, musí být úderný, zajímavý, musí článek pod ním se ukrývající "prodat". Zejména v masových médiích ale vidíme, že důraz a závažnost samotného sdělení nadpisu pak neodpovídá obsahu článku. 

V souvislosti s tím mi to nedá, abych nezmínil ještě jednu věc. Máme to štěstí a žijeme v zemi, kde existuje svoboda slova. Všichni máme právo na názor a máme právo svůj názor vyjádřit. Ale... je tomu skutečně tak? Nedávno jsem někde slyšel, zajímavou diskuzi na to téma. V případě Covid-19 se k problematice nejen v médiích, ale také na soc. sítích se vyjadřuje velké množství "odborníků". Vzniká z toho chaotický mišmaš plný často protichůdných informací z nichž některé jsou až nesmyslné. Problém je, že se k věci vyjadřují i lidé, kteří se sice zaštiťují lékařským vzděláním, ale s problematikou virologie a epidemiologie, často nemá jejich obor co dělat. Snad pro těch pět minut slávy v TV však rozhovor pro TV neodmítnou a jsou hned pohotoví rozdávat svá "moudra". Ano, do značné míry je to také záležitost toho, že sami novináři vlastně nemají občas tušení, koho se vlastně na tu kterou věc ptát.

Sobectví v pozadí
Nedávno jsem se bavil s jedním známým, který je současně zarytý odpůrce roušek a všech opatření. Roušky jsou podle něj náhubky a kvůli té chřipčičce nehodlal jakkoliv měnit svůj životní styl. Vzorec jeho argumentace byl velmi podobný vzorci, který u tohoto typu lidí vidíme. Rouškou vir proletí, jako komár plotem, a vlastně kdoví na co všichni ti mrtví pomřeli. Umřeli přeci s koronavirem. A dokonce si uvědomil, že nikoho s Covidem-19 osobně nezná (paradoxně) v době našeho rozhovoru jsme seděli na místě, kde byl z okna dobrý výhled na budovu infekčního oddělení, kde v té době bylo hospitalizováno něco kolem desítky pacientů s Covid-19. Protiargumentace proti jeho tvrzením byla celkem snadná. V okamžiku, kdy mu bylo všechno v co ohledně koronaviru věřil vyvráceno, konstatoval pro mě zajímavou věc. "No dobrá dobrá. Víš, ale já se stejně nehodlám prostě nijak omezovat, protože jsem sobec. No." A bylo to venku. Bez dlouhého okecávání. Můj názor, co se týká velkého množství odmítačů, kteří prostě na tu dovolenou do zahraničí musí, je ten, že jejich pohnutkou je prostě sobectví. "Budu se bavit a budu si cestovat a nikdo mě nebude omezovat." Oni to sice obalí těmi řečmi o svobodě a demoktacii, ale už jaksi nepočítají s tím, že ruku v ruce se svobodou jde také zodpovědnost. Takovým lidem je prostě jedno, že ohrožují zranitelné části populace. Existuje také řada lidí, pro které je obcházet pravidla a "vyjebávat se systémem" přeci velká frajeřina. Když nebudu mít roušku, no a co? Co mi udělají? Na mě si jen tak nepřijdou. 

Karanténa vs. ekonomika
Chápu, že věci nejsou černobílé. Ani karanténa není všespásná. Nouzový stav, který jsme si zažili na jaře nejen že zbrzdil šíření viru na našem území, ale také zcela paralyzoval českou ekonomiku. Státní rozpočet se v mžiku propadl na pět set miliard korun. Krachují firmy, mezinárodní obchod stojí, ekonomika hibernuje. Raketově přibývá nezaměstnaných. Nejen virus má své oběti. Sekundárními oběťmi pandemie se stávají lidé, kterým se v důsledku ztráty zaměstnání nedostávají finanční prostředky k živobytí a na lékařskou péči. To ale platí zejména v zemích, kde převažuje hlavně komerční systém zdravotnictví s menším podílem regulace a zásahů státu s neexistujícím zdravotním pojištěním, a také v zemích chudých. Do seznamu takových zemí můžeme směle zařadit země, jako jsou USA, Itálie, země Jižní Ameriky, Afriky, Indie atd. I u nás musí nutně dojít k zakolísání ekonomiky. Naštěstí  však jsme na tom mnohem lépe, než výše jmenované země. My, narozdíl od nich, máme částečně na výběr. Buď uspíme ekonomiku a budeme se pak mít několik let o něco méně dobře, nebo obětujeme staré a nemocné. Inu zdá se, že jsme si už vybrali. 

Politická (ne) odpovědnost
V krizi zapomeňte na stát. V počátcích krize, zvláště pokud je její původ pro nás nový, čili pokud s nemáme s něčím podobným zkušenosti, bývají první opatření opožděná, často chaotická (průměrně tak 3-10 dnů budete na vše úplně sami). Navíc, stát má jakousi tendenci zachránit hlavně sám sebe. V době kdy píšu tenhle článek je mi už jasné, že krize přijde. Už dávno měla být provedena řada velmi nepopulárních opatření, ale neděje se nic, co by mohlo postup nákazy zpomalit. Okolní země nás dávají na seznam rizikových zemí a Andrej Babiš tvrdošíjně odmítá znovusvolání ústředního krizového státu. Proč? Že by to bylo tím, že budou volby? Než se vše "zašlápne" budou muset lidé nejprve odvolit? První, co establishment chce, je zůstat u moci, a to i za cenu fatálního zdržení. 

Co jsme měli udělat jsme neudělali. Teď přijde čas prozření covidiotů a my zdravotníci už jen budeme hasit požár, který se zdaleka nemusel tak rozhořet. Bude nám pěkně vedro... A tak vám milí kolegové do nadcházejících týdnů přeji hodně sil ať ten nápor všichni zvládneme. 

zdroje:
Zákon č. 258/2000 Sb.Zákon o ochraně veřejného zdraví 
https://cs.wikipedia.org/wiki/Inkubační_doba
https://time.com/5800379/coronavirus-quarantine-morality/
https://www.novinky.cz/koronavirus/clanek/moralni-dilema-lidi-v-karantene-40316811
https://warengo.com/stories/44384-koronavirus-a-etika-soucasne-prisne-karanteny
CÍLEK, Václav, Ferdinand ŠMIKMÁTOR, Josef JURÁNEK, Lukáš HEINZ a Petr HORKÝ. Ruka noci podaná: základy rodinné a krizové připravenosti. Praha: Dokořán, 2018. ISBN 978-80-7363-914-3.



pondělí 8. června 2020

Covidhunters aneb sestry v první linii

V prosinci 2019 se v čínském městě Wu-chan rozjíždí nejprve lokální epidemie záhadného onemocnění, způsobené nově objeveným typem koronaviru a které dostalo jméno Covid-19. Během dvou měsíců onemocnění nabylo rozměrů pandemie a rozšířilo se do celého světa. Nastala bezprecedentní zdravotnická krize. Obrovský počet nemocných během krátké doby zaplavil nemocnice v Číně, posléze v Itálii, Španělsku, USA... Začala válka, která se však nevedla v zákopech, ale u lůžek pacientů. A místo vojáků byly v první linii především sestry.

Je to jenom chřipka...
V živé paměti mám ty přechytralé komentáře ve smyslu je to "jenom chřipka". Pandemie v Evropě se teprve rozjížděla a pod články na fb se objevovaly komentáře, které celý problém zlehčovaly. (Nehledě k tomu, že chřipka sama je závažné onemocnění...) Říká se, že sklo (monitor počítače) snese všechno, a to, že se mnoho lidí na fb má potřebu vyjadřovat k věcem, kterým absolutně nerozumí je vlastně běžná věc. Je smutné, že se k nebezpečí, které se k nám z Číny blíží s despektem vyjadřovaly i některé "lekařské celebrity", které však s problematikou inf. lékařství, virologie, či epidemiologie nemají moc společného. Kdo čte můj blog pravidelněji, tak ví, jak moc mě např. dráždí, když se třeba v TV zubař vyjadřuje k záležitostem sester atp. Pak se nestačíte divit, když vytrénovaný sportovec do televize řekne, že měl jen rýmu a že tedy o nic nejde. No... U něj o nic nejde. Každý ale není vytrénovaný sportovec.

Čili, jaké z toho plyne poučení? Nezlehčujme nikdy žádný problém, o kterém nemáme dostatek informací. O nemoci Covid-19 to zejména ze začátku platilo tuplovaně. V případě Covid-19 bylo například velmi důležité, zasazovat jednotlivé informace do kontextu. V mediálních zkratkách se to však často neděje. Jako příklad si uveďme úmrtí pacientů na Covid-19, tedy v jeho přímém důsledku a s Covid-19, tedy když pacient zemře, ale Covid-19 není primární příčinou smrti. Dochází k tomu, že Covid -19 zhorší stávající zdravotní stav u citlivé části obyvatel (staří pacienti, onkologičtí nemocní, nemocní s deficitem imunity) a pacient zemře.

Kapacita zdravotnictví...
Mediální zkratky sehrávaly důležitou roli také v samotné prezentaci nebezpečnosti onemocnění veřejnosti. Hlavní nebezpečí Covid - 19 ale není v nemoci samotné... Ale ve virulenci, tedy nakažlivosti... To je schopnost se šířit. Za krátký čas obrovské množství lidí, ty se nahrnou do nemocnice a zdravotnictví kolabuje.

V českých zdravotnických zařízeních je k dispozici méně než 78 tisíc lůžek. Lůžkový fond přitom v posledních dvaceti letech klesal, v posledních pěti se jakžtakž stabilizoval. K roku 2017 byl v Česku k dispozici počet lůžek na infekčních odděleních v počtu 1122. Myslím si, že tohoto faktu si vrcholoví představitelé státu byli velmi dobře vědomí. A tak do toho hned ze začátku "šlápli". Velice rychle začala platit hygienická opatření, karanténa, obyvatelstvo se začalo vyšetřovat na Covid pozitivitu. Nutno říci, že v tomhle měla vláda také velké štěstí na chápavost obyvatelstva země.

Koncem března začala rozsáhlá reorganizace systému práce v nemocnicích, kde se začaly otevírat odběrová centra, karanténní oddělení a covidové jednotky. Veřejnost, jak odborná, tak i laická si začala naléhavě uvědomovat, jak klíčová je v této krizi právě úloha sester. K čemu vám jsou všechna ta připravená lůžka a ventilátory, když k nim nemáte odpovídající počet kvalifikovaných sester. Náhle začalo být jasné, že právě sestry jsou páteří celého zdravotnického systému.

Hrdinové a antihrdinové své doby...
Z počátku koronavirové krize byly sestry oslavovány jako skuteční hrdinové doby. Veřejnost si je předcházela, tleskala jim na balkónech, posílala jim pamlsky a děkovala jim za jejich odvahu v boji s pandemií. Aby ne. Z počátku nikdo nevěděl, jak se celá krize vyvine. Záběry z Itálie, Španělska a později USA působily jako předobrazy pekla. Také vláda a ředitelé nemocnic vydávali prohlášení, ve kterých stavěli do popředí nutnost zdravotnický personál za jeho srdnatý boj s koronavirovou pandemií náležitě odměnit.

Jak síla koronavirové pandemie slábla, začala se nálada v části společnosti měnit. Drastická restriktivní opatření si mnoho lidí vykládalo jako útok na své základní svobody. Strach a obdiv k práci zdravotníků se na některých místech změnil v odpor. Musím říci, že řečené platí zejména o USA, kde proti sobě na ulici stanuli občané protestující proti restrikcím a zdravotníci, obhajující restriktivní opatření.

Co se České republiky týče, tak tady se boj proti koronaviru také stal jakousi obětí svého vlastního úspěchu. Jak některým lidem otrnulo z jakéhosi prvotního strachu, začaly se objevovat hlasy, že žádná koronavirová pandemie není. Že jde jen o mediální humbuk, že jde o spiknutí elit a spousta dalších konspiračních a ezoteorií. Korunu tomu nasadil například herec Jaroslav Dušek (kterého však mám jako herce velmi rád), když prohlásil: "Já jsem nikoho nemocného v okolí také neznal, až když jsem se víc ptal, tak jsem se dostal k jednomu až dvěma případům. Vytvořil jsem si proto teorii, že onemocněli ti, kteří volí Andreje Babiše, protože ty také nikdo nezná." Bylo by to velmi vtipné, kdyby to byla satira. Jenže jsem zejména na sociálních sítích narazil na dost lidí, pro které koronavirus také neexistuje a to proto, že nezají nikoho, kdo jej má.

Situace nepomohla ani mediální prohlášení některých osobností z oblasti medicíny. Jsou to lidé, kteří se těší mimořádné autoritě u obyvatelstva. Jsou to také lidé, na které se média obracejí kdykoliv se ve společnosti děje něco mimořádného. Jenže, v některých případech jsou to také lidé, kterým se mediální pozornost líbí nejsou schopni odmítnout pozvání k rozhovoru o problematice, na kterou nejsou odborníky. A tak není divu, že výsledkem jsou informace, které část veřejnosti bere vážně a nekriticky, informace, které jsou však vytržené z kontextu, nebo nesprávné. A tak část veřejnosti bez ohledu na závažnost celé situace uvěřila, že jde v podstatě jen o mediální humbuk. 

Foto: Men in Nursing.cz
Nesmí projít...! 
Tak či tak, sestry vyšly z celé té koronavirové patálie se ctí. Je potřeba říci, že to nebylo vůbecjednoduché. Mám v živé paměti moje první služby v "první linii", kdy jsem sloužil na karanténním, oddělení nemocnice. Jak jsem žertem říkal: "Úkol zněl jasně... Covid nesmí projít". Úkolem karanténního oddělení bylo zabránit tomu, aby se mezi pacienty, ze kterých je celá řada lidí se závažnými zdravotními problémy, dostali covid-pozitivní pacienti. Každému pacientovi, který se branou urgentního příjmu do nemocnice dostal, byl proveden stěr na SARS-CoV-2. Po prvním ošetření byl pacient odeslán na odd. karantény, kde mu v podmínkách bariérové oš. péče byla poskytnuta odborná péče. Účelem bylo nejen nezavléci nákazu do nemocnice, ale také včasné poskytnutí odpovídající péče bez ohledu na to, že ještě nejsou k dispozici výsledky testu na covid.

První dny na odd. byly nesmírně náročné. Karanténní lůžka byla vytvořena z jiného oddělení, které bylo přestěhováno do jiného pavilonu. Personální obsazení bylo také ze začátku slabé. Z emergency chodil příjem za příjmem. Pacienty bylo potřeba zaléčit. Takže lékaři ordinovali a ordinovali a já se soustavně převlékal o ochranných pomůcek, napichoval kanily, zaváděl PMK, podával infuze a další medikaci, svlékal se, pak desinfekce a pak zase oblékal. Hlavně noci byly výživné. Ze začátku to byl fakt "M.A.S.H.". Šlo o karanténu interní a spektrum diagnóz bylo od srdečního selhávání, až po ebrietu... Z počátku si pacienti na karanténě pobyli cca 24 hodin. Když přišel výsledek stěru, byli posláni dál. Postupem času se situace stabilizovala. Přibyl personál, zorganizovali jsme se a práce nám začala jít lépe od ruky. 

Co se ošetřovatelského personálu týče, šlo o široké spektrum sester a sanitářů z celé nemocnice. Myslím, že by se mnou kolegové souhlasili pokud řeknu, že to pro nás všechny byla velká odborná zkušenost. Vypomáhali jsme si a co jsme neuměli, rychle jsme se učili. Uběhly dva měsíce a situace se v ČR dostala pod kontrolu. 

Nenahraditelné sestry...
Dlouho před vypuknutím koronavirové krize vládla v českém zdravotnictví ještě krize jiná, a sice personální. Mnoho zdravotnických zařízení hlásilo závažný nedostatek kvalifikovaných sester. Řešení celého problému bylo v nedohlednu. Zpřehlednit vzdělávání, zlepšit odměňování a zlepšit pracovní podmínky a postavení sester v systému zdravotnictví. To byly úkoly,  které bylo potřeba vykonat. Nic moc se však nedělo. Služby v nemocnici se dál pytlíkovaly a vedení nemocnic zoufale hledala metodu, jak vylovit ještě nějakou tu čudlu z vybraného rybníku trhu práce ve zdravotnictví. 

Do toho přišel koronavirus a my v TV sledovali záběry dusících se pacientů z Itálie a báli jsme se, že nebude dost ventilátorů. Jenže, ke každému tomu ventilátoru je potřeba sestra, která s ním umí pracovat a zná komplexní problematiku péče o ventilovaného pacienta. V případě Covid-19 se například objevily názory odborníků, že v mnoha případech může ventilátor pacienta spíše poškodit, než mu pomoci. V zemích, které koronavirová krize postihla nejvíce (zejm. USA), docházelo k tomu, že kvůli nedostatku školených sester, byly ventilátory obsluhované dalšími zdr. pracovníky. Teprve s odstupem se začíná ukazovat, že řada pacientů byla tímto poškozena na zdraví. 

Závěr...
Máme to za sebou. Celosvětová koronavirová krize v České republice proběhla poměrně mírně. Ukázalo se, že naše veřejné zdravotnictví na tom ve schopnosti zareagovat a poskytnout adekvátní péči obyvatelstvu v krizové situaci není tak špatně. Náš sociální systém stále ještě docela dobře zajišťuje potřeby těch nejchudších vrstev obyvatelstva, takže nakonec, zejména také díky obětavosti  pracovníků v soc. službách, se dařilo chránit i ty nejzranitelnější spoluobčany. Opět se také ukázalo, že se Češi v krizových chvílích umí semknout a spolupracovat. To je dobré vědět. Poučit se z chyb a rozvíjet to dobré. Tahle krize nám ukázala, že naše civilizační výdobytky nejsou zdaleka samozřejmostí. Věřím, že stojíme na prahu velmi neklidné doby. Přijdou další větší, či menší krize. Připravme se na ně.  

čtvrtek 5. března 2020

Kdo je to SESTRA?

Obor ošetřovatelství, a tedy sestry, tvoří největší část pracovní síly v oblasti zdravotnictví. V TV a jiných médiích u nás slyšíme stále "lékaři zachránili". nebo "lékaři ošetřili". Lékaři stále nejvíc ovlivňují také zdravotní politiku státu, šéfují nemocnicím, vyjadřují se ke všemu - často i k tomu, co s jejich oborem nijak nesouvisí a dokonce i k záležitostem sester. Proč tomu tak je? 

Stále dokola slýchám, jak sestrám stačila "zdrávka" a že to byla výběrová škola. Sestry však vždy pracovaly jen jako podřízené lékařům, plnily jejich ordinace, spoustu práce dělaly i za ně a ve volném čase šudlaly poličky desinfekcí. Názor sester v podstatě nikoho nezajímal. Jsou to přeci jen pomocnice lékařů.

V kontrastu s tím, ve vyspělých zemích, jakými jsou USA, nebo Kanada, je profese sestry (RN) hodnocena jako jedna z nejdůvěryhodnějších profesí vůbec. Z málo vzdělaných ošetřovatelek, které byly něco jako lepší služky, se profese sestry začala vyvíjet a ze sester se začaly postupně stávat vysoce kvalifikovaní, vysokoškolsky vzdělaní odborníci v péči o člověka ve zdraví a v nemoci a to až na doktorském stupni vzdělání.

Slovo, že sestra je partnerem lékaře v multioborovém týmu, který pečuje o pacienta přestává být jen fráze. Od praktické sestry až po PhD v ošetřovatelství je velmi dlouhá cesta. Je věcí každé sestry kam až se vypracuje. Každá sestra by měla dostat šanci ukázat co v ní je a za své úsilí by měla získat patřičnou satisfakci a to nejen morální, ale i finanční.

Pokud se toto stane, povolání sestry se stane velmi přitažlivé i pro muže. Ti tvoří nezanedbatelnou pracovní sílu v zemi. V USA tvoří muži celkem 11% sester a jejich počet stále stoupá. Muži s sebou přinesou do nemocnic větší vyváženost kolektivů, personální stabilitu a ve svém důsledku i tlak na větší růst mezd.

Veřejnost by měla vědět, že i sestry jsou lidé, kteří pečují o zdraví spoluobčanů, jsou to lidé, kteří působí preventivně a starají se také o kvalitu péče o ně a o jejich komfort v době nemoci. Sestry provázejí člověka v péči o jeho zdraví od prvního nádechu až po poslední výdech. 

středa 29. ledna 2020

Muži jako psychiatrické sestry...


Muž-sestra na psychiatrii, by měl být schopen i ve vyhrocených situacích jednat velmi uváženě a profesionálně. Psychiatrické sestry často vystaveny nepřátelskému chování, kterému musí čelit s odvahou a trpělivostí. A to je sakra těžké.

Muži a psychiatrické ošetřovatelství...
V profesi sestry tradičně dominuje ženské pohlaví. Existují však oblasti ošetřovatelství, ve kterých je podíl mužů vyšší než jinde. V USA například muži tvoří 50% všech anesteziologických sester. Ještě větší procento mužů-sester je v oblasti psychiatrického ošetřovatelství. Tam počet mužů-sester tvoří 53%. Americké statistiky ukazují také, že v tamním psychiatrickém ošetřovatelství je vyšší procento specializovaných sester s magisterským stupněm vzdělání, než se stupněm bakalářským.

Odpověď na otázku, proč je v psychiarickém ošetřovatelství větší zastoupení mužů je zřejmá. V psychiatrii je častěji, než v jiných oblastech, nutno přistupovat k fyzickému omezení pacientů. Přitom 70% že všech fyzických omezení se odehraje na akutních, či příjmových psychiatrických odděleních či nemocnicích. Je tedy logické, že největší zastoupení mužů je právě tam. 

Nestačí jen mít sílu...
Ale pozor... Myslet si, že fyzická síla je tou jedinou nutnou kvalifikací muže pro tuto práci by byl velký omyl. Práce s psychiatrickými pacienty vyžaduje velmi citlivý a profesionální přístup. Z praxe víme, že právě psychiatrie je velice citlivým oborem zejména co se týče etických a právních důsledků jednání zdravotnických pracovníků.

Psychiatrická sestra je často ze strany pacienta, který je pod vlivem závažného duševního onemocnění, nebo poruchy osobnosti, vystavena takovému chování které by v prostředí mimo psychiatrické oddělení bylo nepřijatelné.  To na sestru klade takové nároky, které si vyžadují aby vlastnosti její osobnosti byly vhodným mixem empatie, ale také rozhodnosti. Co se můžu sester týče, onu sílu, která je jim přičítána, je potřeba používat velice citlivě. Každodenním chlebem psychiatrických sester je například přesvědčování paranoidního pacienta aby si vzal léky, o kterých je přesvědčený že jsou jed, nebo přesvědčování depresivní ženy, aby se dnes vydala posnídat na jídelnu mezi ostatní pacienty, nebo do sprchy. Přitom jsou psychiatrické sestry často vystaveny nepřátelskému chování, kterému musí čelit s odvahou a trpělivostí.

V minulosti se personálu psychiatrických oddělení, či "ústavů pro choromyslné" říkalo "hlídači". Dnes už je naštěstí situace trochu jiná. Sestra je nepostradatelným spolupracovníkem lékaře. Právě sestra je v první linii v kontaktu s pacienty/12 hodin denně sleduje stav pacientů, sleduje vývoj jejich psychického stavu a chování a koriguje případná zhoršení stavu, která se projevují příznaky, jako jsou různé tenze, rozvoj úzkostí, manického chování, kdy může být pacient podrážděný (rezonantní) až agresivní, nebo se může sebepoškozovat. Musí reagovat velmi citlivě, ale současně rozhodně a cíleně. To je nesmírně náročné. Sestra na psychiatrii navíc pracuje s pacienty, kteří trpí různými poruchami osobnosti, jsou manipulativní a zkouší, kde jsou hranice přípustného.

Ne vždy jde vše řešit jemnými metodami psychologické práce s nemocným. Sestry, zejména na akutních psychiatrických odděleních, musí počítat s tím, že budou čelit agresivnímu chování pacientů. Akutní psychotická onemocnění s halucinacemi, intoxikace drogami, alkoholem a odvykací stavy... V těchto všech případech se můžeme setkat s agresivním chováním pacientů (které nemusí být úmyslné...).   

A právě v těchto případech je velkou výhodou, že část personálu tvoří muži. Muže-sestru na psychiatrii si však nelze představovat jako nějakého horkokrevného agresora. Naopak. Muž-sestra na psychiatrii by měl být schopen i ve vyhrocených situacích jednat velmi uváženě a profesionálně. A to je sakra těžké. Na psychiatrii nemáte totiž k dispozici takové prostředky, jako má k dispozici např. policie, a přitom často jednáte se stejnými lidmi. Na psychiatrickém oddělení by mělo fungovat funkční soukolí týmové práce při tzv. "zvládání neklidu".

Skutečně chráníte a zachraňujete životy...
Na psychiatrii pracujete s pacienty, u kterých je také vysoké riziko sebepoškozujícího a sebevražedného chování. Často jsou v tomto takoví pacienti velmi vynalézaví. A tak se ve službě budete snažit o to, aby se vám pacient na něčem neoběsil, nebo se nepořezal, či se nepoškodil, nebo nedej bůh nezabil jiným, fikaným způsobem. Sestra na psychiatrii opravdu bezprostředně chrání a zachraňuje lidské životy... 

Vysoká odbornost, empatie, rozhodnost a ano, dobrá fyzická kondice, to jsou vlastnosti, které potřebuje muž, který se rozhodne pracovat jako sestra na psychiatrii. Je to sakra náročná práce. A není rozhodně jen tak pro každého. Ale pokud se vám podaří získat místo sestry na dobrém psychiatrickém oddělení, pak máte jistotu, že se nudit nebudete. A máte také jistotu v tom, že na spoustu věcí ve svém životě se budete dívat úplně jinak... Věřte že vím, o čem mluvím ;-)      

Odkazy:
http://educationcareerarticles.com/career-information/career-news/why-are-there-so-many-male-psych-nurses/
https://www.healio.com/psychiatry/journals/jpn/1983-11-21-11/%7B47b83052-833a-4160-8147-f193dbd545d9%7D/the-male-as-psychiatric-nurse
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/25250791
https://www.theguardian.com/public-leaders-network/2016/jul/16/mental-health-nurse-soldier-medication-nhs-hospital
http://www.reformapsychiatrie.cz/2019/07/15/souhrnna-zprava-k-pouzivani-omezovacich-prostredku-v-psychiatrii-prvni-mapovani-situace/

Být zdravotní sestrou je nejen zodpovědné, náročné a zajímavé povolání, ale je to také životní styl. Ošetřovatelství se stává moderní a zajímavou vědní disciplínou. Moderní pojetí profesionální péče o nemocné, je skvělou příležitostí uplatnění nejen pro ženy, ale i pro muže...

*Nejnovější trendy...
*Odborné studie...
*Zajímavé informace...
*Vzdělávání...
*Pohledy do světa...
*Životní styl...
Toto všechno a mnohem víc je Men In Nursing CZ.

Možnost komerční spolupráce: Nabízíte výrobek, službu, nebo cokoli, co by čtenáře mohlo zajímat? Blog a FB stránky Men In Nursing CZ, možná čtou stovky vašich zákazníků či klientů. Proto je tady možnost:
*Copywritingu...
*Affiliate spolupráce...
*Zprostředkování nabídky vašich produktů a služeb...

Men In Nursing CZ: Výjimečné povolání pro výjimečné muže