.png)
Jíme svá mláďata
Do zdravotnictví nejdou zlí lidé. Jdou do něj lidé, kteří chtěli pomáhat, a něco je cestou přemění. Tím něčím není charakter, ale prostředí.
Každý, kdo někdy nastoupil na oddělení jako nový, tu větu slyšel. Někdy ji někdo vysloví nahlas, častěji visí ve vzduchu.
„Já jsem si tím prošla taky.“
Zní jako útěcha. Je to rozsudek.
Ta věta znamená, že utrpení je vstupné do profese a kdo ho nezaplatí, nepatří sem.
Anglicky mluvící sestry mají pro tento jev rčení staré přes čtyřicet let: nurses eat their young, sestry jedí svá mláďata. Je kruté, a přesto se ho nedaří vyvrátit. Studentka, která se zeptá podruhé, dostane povzdech. Absolvent, který nestíhá, dostane komentář před pacientem. Kolegyně, která odešla na jiné oddělení, dostane pomluvu, ještě než za ní zapadnou dveře.
Nabízí se snadné vysvětlení, že do zdravotnictví jdou zlí lidé. Jenže to neplatí. Když má sestra na směně práci za dvě a čas za půl, stává se každá otázka nováčka krádeží minut, které nemá. Když se nesmí ozvat nahoru, protože hierarchie je pevná jako beton, tlak se přelije dolů a do stran. Na ty, kdo se bránit nemohou. Psychologové tomu říkají přenesená agrese. Na oddělení se tomu říká „ona je prostě taková“.
Pak přichází rituál. Kdo přežil tvrdé zapracování, musí si ho nějak vysvětlit. Buď přizná, že bylo zbytečně kruté, nebo prohlásí, že bylo nutné. Druhá varianta bolí méně, a tak se krutost dědí jako rodinné stříbro. Z ponižování se stává výchova, z cynismu profesionalita.
Buďme ale poctiví. Ne každá přísnost je šikana. Ve zdravotnictví chyba zabíjí a mentor, který trvá na správném postupu a řekne to ostře, nedělá nic špatného. Mladší generace, vychovaná na jiné kultuře zpětné vazby, občas plete tvrdost ke standardu s tvrdostí k člověku. Hranice přitom existuje a dá se najít jednou otázkou: kritizuji, co udělala, nebo kdo je? První je řemeslo. Druhé je selhání, a to nejen jednotlivce, ale celého týmu, který mlčí a přihlíží.
Proto nepomůže poslat studentky na kurz asertivity, aby se naučily snášet, co by snášet neměly. Pomůže, když se změní podmínky, ve kterých se mláďata jedí. Stačí dost lidí na směně, mentor, který na zapracování dostane čas, a vedoucí, který nahlas řekne: „Tohle u nás neděláme a dělat nebudeme.“
Nedostatek sester řešíme náborem, stipendii a kampaněmi. Možná bychom měli začít jednodušeji: přestat vyhánět ty, které už máme.