Blog (nejen) pro muže v ošetřovatelství...

Motto: "SESTRA je výjimečné povolání pro výjimečné muže..."

středa 1. prosince 2021

Významní muži v ošetřovatelství - Carl O. Helvie

Foto: Wikipedia
D
nes si představíme Carla O. Helvie (13. srpna 1932 - 3. prosince 2019), autora ošetřovatelské teorie "Helvieho energetické teorie ošetřovatelství a zdraví". Profesor Helvie byl emeritním profesorem ošetřovatelství na Old Dominion University. Zaměřoval na holistické alternativní integrativní intervence v oblasti zdraví a wellness. Velkou část své kariéry se také věnoval vzdělávání, praxi a výzkumu s bezdomovci a osobami a rodinami s nízkými příjmy. V těchto třech oblastech publikoval knihy, články a výsledky výzkumu.

Helvie byl světově uznávaný pedagog a teoretik ošetřovatelství. Jeho specializací je veřejné zdraví a celostní medicína. Mezi jeho speciální zájmy patří holistická léčba rakoviny, bezdomovci, předvídání budoucího chování klientů během životního cyklu a ošetřovatelská péče v jiných zemích než ve Spojených státech. Jeho velkou motivací byl prožitek závažného onkologického onemocnění. Přežil rakovinu plic. 

Sestra tělem i duší...

Dr. Carl O. Helvie se narodil v roce 1932 v Gouvemeuru ve státě New York. Vždy směřoval ke kariéře zdravotní sestry, což bylo na tehdejší dobu zcela neobvyklé. Po absolvování střední školy v roce 1954 odešel pracovat do nemocnice v Rochesteru ve státě New York, kde v roce 1958 získal kvalifikaci R.N. Stal vrchní sestrou v nemocnici Bellevue v New Yorku. Po večerech navštěvoval školu a v roce 1958 získal bakalářský titul na New York University.

Z New Yorku se Dr. Helvie přestěhoval do San Francisca, kde využil svého vzdělání v oblasti veřejného zdravotnictví a pracoval pro Odbor válečných veteránů, sanfranciské ministerstvo zdravotnictví a oaklandské ministerstvo zdravotnictví. Byl prvním mužem v sanfranciském veřejném zdravotnictví. To byl v té době pro mužské zdravotní sestry značný pokrok.

V roce 1961 mu bylo nabídnuto stipendium na Kalifornské univerzitě, aby se zúčastnil magisterského programu v oboru veřejného zdravotnictví. Přijal také holistický životní styl, aby se vyléčil z diagnostikované rakoviny plic, a zároveň pokračoval ve škole a v práci. Teoretik ošetřovatelství si po ukončení studia získal místo lektora na Kalifornské univerzitě a stal se prvním mužem - instruktorem veřejného zdravotnictví ve státě.

V roce 1965 proto nastoupil do magisterského a doktorského programu veřejného zdravotnictví na John Hopkins University. Dr. Helvie poznamenal, že jeho předchozí vzdělání bylo založeno na vědě a nemocech, zatímco vzdělání na Johnu Hopkinsovi bylo založeno na komunitě a holistickém přístupu. Po ukončení studia se rozhodl, že se problematika komunitní ošetřovatelské péče stane jeho životní náplní.

Po dokončení druhého magisterského studia a získání doktorátu začal Dr. Helvie v roce 1969 vyučovat ošetřovatelství v oblasti veřejného zdraví na Duke University. Vyučoval zde a zároveň se snažil rozšířit své znalosti o celostní medicíně a absolvoval kurzy k osvojení duchovních přístupů k péči o pacienty na katedře bohosloví Johna Hopkinse. V roce 1971 přijal doktor Helvie místo na katedře ošetřovatelství na Old Dominion University ve Virginii, kde zůstal dalších 30 let až do svého odchodu do důchodu v roce 2001.

Ošetřovatelský model... 

V průběhu let na Old Dominion Dr. Helvie se soustředil na výzkum a publikoval svou hlavní ošetřovatelskou teorii v oblasti veřejného zdraví a pokračoval ve výzkumu v oblasti poskytování ošetřovatelské péče. Zajímal se také o vzdělávání v ošetřovatelství, což ho vedlo k přijetí funkce vedoucího katedry ošetřovatelství. Propagoval zejména svou Helvieho energetickou teorii ošetřovatelství a zdraví. Ta byla poprvé publikována v Canadian Journal of Public Health v roce 1989 ve dvou samostatných článcích. První článek se zabýval ošetřovatelskou péčí o jednotlivce, druhý článek se zabýval rodinou klienta v komunitě. Tato teorie se stala také základem jeho knihy Advanced Practice Nursing in the Community (Ošetřovatelství v komunitě v pokročilé praxi), kterou vydal v roce 1998.

Po odchodu do důchodu se Dr. Helvie věnoval výuce na Vysoké škole aplikovaných věd ve Frankfurtu v Německu a působil jako konzultant v Rusku s cílem zlepšit jejich ošetřovatelské vzdělávání a praxi. Výsledkem posledně jmenovaného byl článek Dr. Helvieho o rozdílech v reakci na populaci bezdomovců v Evropě, Rusku a Spojených státech. Do konce života přednášel a věnoval se výzkumu.

Dr. Helvie publikoval více než 110 článků o ošetřovatelském výzkumu. Jeho obvyklými oblastmi jsou wellness, celostní zdraví, komunitní zdraví a péče v jiných zemích. Poté, co publikoval řadu článků pro časopis Alternative Health Practitioner, se stal jeho redaktorem. Počínaje svou první magisterskou prací s názvem Faktory predikující chování dospívajících Dr. Helvie nadále publikuje v řadě časopisů. Mezi jeho nejvýznamnější články v časopise patří "Alternativní léčba rakoviny plic a nepravidelného tepového rytmu", "Hysterie ve školním prostředí" a "Účinnost primární péče v ošetřovatelském centru".

Vydal 11 knih včetně knihy Community Health: Nursing and Practice, která v roce 1985 získala ocenění American Journal of Nursing Book of the Year in community health nursing. Healthy Holistic Aging: A Blue Print for Success vyšla v roce 2007 s celostátním ohlasem ve Spojených státech a Kanadě. V roce 2012 vyšla kniha You Can Beat Lung Cancer (Můžete porazit rakovinu plic), která má čtenáře poučit o celostní léčbě rakoviny a dalších chronických onemocnění.

Dr. Helvie byl během svého života oceněn mnoha vyznamenáními. Patří mezi ně ocenění Distinguished Career in Public Health Award udělené Americkou asociací veřejného zdraví v roce 1999. Působil jako předseda Výboru pro bezdomovectví Americké asociace veřejného zdraví. Na Old Dominion University byl Dr. Helvie fakultním poradcem studentů třetího, čtvrtého ročníku a postgraduálních studentů. Nakonec se stal vedoucím katedry, kde usiloval o získání řady grantů na zřízení Ošetřovatelského centra Carla O. Helvieho pro bezdomovce ve Virginii.

Dr. Helvie byl vynikající řečník, který přednášel pro Optimist's Club, American Business Women, American Public Health Association, International Family Nursing Conference, American Library Association a různé akademické konference pro ošetřovatelství ve veřejném zdravotnictví. O svých holistických publikacích, které integrují komunitní ošetřovatelství, poskytl rozhovory ve více než 125 rozhlasových a televizních pořadech ve Spojených státech a Kanadě. Je také uveden v mnoha referenčních knihách včetně Who's Who, Who's Who in Virginia, Outstanding Educator in America a Men and Women in Science.

Dr. Helvie věřil, že díky svému celoživotnímu zájmu o holistické zdraví bude moci pokračovat v podpoře ošetřovatelské profese i v pokročilém věku. Díky svým znalostem v oblasti holistického zdraví je i nadále oblíbeným teoretikem ošetřovatelství. V důchodu publikoval články o pěstování bylinek zahradě a historii o celostních zdravotních prostředcích. Pyšnil se tím, že patřil k 11 % populace starší 70 let, která nemá žádné chronické onemocnění a pravidelně neužíval žádné léky.

Překlad a zpracování podle:
1) https://en.wikipedia.org/wiki/Carl_O._Helvie
2) https://nursing-theory.org/nursing-theorists/Carl-O-Helvie.php

1) Helvie, Carl O., “A Proposed Theory for Nursing in Community Health Part 1: The Individual,” Canadian Journal of Public Health, 1989:70 (I):41-46.
2) Helvie, Carl O., “A Proposed Theory for Nursing in Community Health Part 2: The Family,” Canadian Journal of Public Health, 1989:70(4):266-270.
3) Helvie, C. (2007) Healthy Holistic Aging: A Blueprint for Success, Minnesota: Syren Publications.
4) Helvie, C (2012) You Can Beat Lung Cancer: Using Alternative/Integrative Interventions with chapters by Dr Bernie Siegel, Dr Francisco Contreras, Dr James Forsythe, Dr Kim Datzell, and Tanya Harter Pierce, London: Ayni Books.
5) Helvie, C. (1998) Advanced Practice Nursing in the Community, Thousand Oaks, California: Sage Publishing Co.

středa 17. listopadu 2021

POZNÁMKA ADMINA

A
si už neexistuje moc možností jak to rychle zastavit. V následujících týdnech zemře mnoho lidí. Mnoho z nich netuší že se začaly psát poslední řádky jejich života. Kdo se dosud neočkoval je většinou už rozhodnutý. Žádná sebelepší odborná argumentace takové lidi už nepřesvědčí. Co tedy dál?

Připravit se na příval těžce nemocných. Držet při sobě a snažit se zachránit co nejvíce lidí. Vydat ze sebe to nejlepší, co v sobě máme. Léta jsme studovali, procházeli zkouškami učili se taje našeho zdravotnického řemesla, abychom teď ukázali co v nás je. Abychom dělali čest našim učitelům. Očkovaný, nebo neočkovaný, popereme se zase o každého pacienta. Pokud jsme totiž jediní, kdo to může udělat, pak to musíme udělat.
Děkuji, Pavel Boháček, admin a autor MEN IN NURSING CZ

pátek 24. září 2021

Proč mě nechávají chladným... antivax a antirouškaři

Zatím, co na počátku koronavirové pandemie jsme vlastně nikdo pořádně nevěděli s čím máme co do činění, počty nemocných stoupaly velmi rychlým tempem a mnoho lidí končilo na JIPech a pytlích na těla, dnes je situace jiná. Je tady možnost volby. Zatím co dříve byla pseudorebélie proti ochranným opatřením spíše známkou sobectví, nezodpovědnosti ke druhým, nedostatkem informací a nevyvinutým přirozeným pudem sebezáchovy a některé nemocnice byly v jednom okamžiku tak zatížené, že reálně hrozilo to, že řada lidí se svého ošetření nemusí dožít. Dnes je tomu naštěstí jinak.


Pandemii máme prozatím zvládnutou a v nemocnicích se jede více méně v normálním režimu. Dnes má každý člověk možnost volby. Máme vakcíny a pokud to bude potřeba, na JIPech se v případě potřeby vždy nějaké to lůžko najde. Většině zdravotníků, ale i velké části veřejnosti je jasné, že očkovat se je samozřejmě rozumné. Stále ještě však existuje nemalá část lidí, kteří věří různým pitomostem o čipech ve vakcínách, ovládání lidí 5G sítěmi pomocí těchto čipů a mnoha dalším. Vykřikují "Nikdy se očkovat nenechám!"  

No dobře... Nenechte. No. My se o vás pak na JIPkách budeme snažit postarat. Vždycky tu budeme proto, abychom i tomu největšímu antivaxerovi udržovali přijatelnou hladinu kyslíku v krvi, odsávali tekutinu z plic, polohovali ho na břicho. Jenže... Často nepomůže ani naše největší snaha pomoci a jediné, co pro takového člověka pak můžeme udělat, je postarat se o jeho poslední věci. To si myslím, že je potřeba říct.

My ostatní budeme doufat, že se covidová situace nezhorší a my se budeme vždy moci postarat o každého. Ono totiž může dojít k eventualitě, že křivka počtu nemocných půjde zase strmě vzhůru a právě neočkovaní vezmou očkovací centra v pudu sebezáchovy útokem... No, ale to už může být trochu pozdě. 

Jedno je jisté... Dnes už nejsme bezbranní. Můžeme se ochránit očkováním. Tu možnost má téměř každý. Ber, nebo nech být. Tak to vidím já. Proto mě ty antivax pitomosti nechávají chladným. Tak uvidíme. Já doufám, že to bude v pohodě. ;-) 

Pavel Boháček, MEN IN NURSING CZ

středa 1. září 2021

Úsměvy na fotkách nestačí! Změnit se musí celá firemní kultura...

V
 
rámci projektu MEN IN NURSING CZ se snažím zlepšení personální situace jednak tím, že se snažím o popularizaci a obecné zvyšování atraktivity zdravotnických povolání, a to zejména pro muže, kteří tvoří značnou část pracovní síly populace a neexistuje vlastně důvod, proč by nemohli pracovat také v povolání všeobecných sester, kterých je dnes na trhu značný nedostatek. 
Projekt pomáhá i konkrétním zdravotnickým zařízením zaujmout a přilákat k nim nové zdravotníky. K tomu, aby se zlepšila personální situace v nemocnicích však nestačí jen úsměvy spokojených zaměstnanců na náborových fotkách. V prvé řadě se musí změnit celá firemní kultura nemocnic.


Mínus dva tisíce...
V době, kdy píši tyto stránky, chybí v českém zdravotnictví něco přes dvě tisícovky sester a personální krize v nemocnicích se stále prohlubuje. Jednou z mála pozitivních skutečností je ta, že se začíná napravovat roky neřešená skutečnost hluboce podhodnocené práce nelékařských zdravotnických pracovníků - zejména sester. Paradoxně, tato skutečnost ke zlepšení personální situace nevede - ba právě naopak. Do hry se totiž vložil Covid-19. Velká část sester dospěla k limitu své trpělivosti a ochoty pracovat i za cenu sérií vyčerpávajících po sobě jdoucích směn na personálně poddimenzovaných odděleních a navýšení svých platů využily ke snižování úvazků. Prestiž profese sestry kvůli Covidu-19 sice stoupla a ke studiu nelékařských zdravotnických oborů se začalo hlásit zatím nevídané množství zájemců. Na tuto situaci však není připraveno naše zdravotnické školství. Po náročném studiu tak ze škol nevyjde ani takové množství nových sester, které by zajistilo pouhou generační výměnu personálu, natož aby byla doplněna chybějící místa.

Vy, co můj blog "MEN IN NURSING CZ" sledujete víte, že se jednak jeho prostřednictvím a navazující aktivitou na sociálních sítích již několik let snažím být nápomocen ke zlepšení situace. Jistě, primárním zaměřením bylo a stále je přilákat více mužů do zajímavého povolání všeobecné sestry. Ale přiznejme si, dnes už jde také o to, přilákat do zdravotnických povolání kohokoliv. Myslím tím kohokoliv schopného, ochotného se učit, s odpovědností a kladným vztahem k lidem. Zdravotnická povolání jsou pro lidi, kteří se dokáží zorientovat v komplikovaném vzdělávacím systému, kterým musí sestry projít. Předpokladem je tady cílevědomost a vysoká míra motivace. 

Další otázka na kterou je potřeba si odpovědět je, jací zaměstnavatelé jsou vlastně pro potenciální zaměstnance atraktivní? Abychom si na ní odpovědět dokázali, musíme se zaměřit na to, čemu se říká firemní kultura. Moje zkušenosti totiž ukazují, že právě firemní kultura nemocnice je tím, co udržuje stávající zaměstnance a láká nové, nebo díky ní bohužel o lidi přicházíme a o nové ani nezavadíme.


Změňte firemní kulturu...
Ani sebelepší náborová videa a fotky nepomohou, když nebudete pracovat na firemní kultuře, která vytváří důvěryhodné, k zaměstnancům přívětivé prostředí. Domnívám se, že každý zaměstnavatel, který chce mít stabilní kolektiv kvalitních zaměstnanců, by se měl zaměřit na zlepšování charakteristik firemní kultury. 

První otázkou, na kterou je potřeba se zaměřit je: Jak zaměstnanci vnímají míru své individuální autonomie ve firmě? Ta má tři složky. Těmi jsou míra odpovědnosti, nezávislosti a také příležitost uplatnit svou iniciativu. V prostředí, jakým je nemocnice, nebo jiné zdravotnické zařízení je jasné, že míra odpovědnosti se musí striktně řídit zákonem a vnitřními předpisy zdravotnického zařízení. Mít odpovědnost a být si jí vědom samo o sobě není špatné. Naopak. Míra svěřené odpovědnosti může sehrát velkou úlohu v pracovní motivaci zaměstnance. Ten si musí být vědom toho, že s jeho prací je spojeno velké množství pravidel a předpisů, kterými se musí řídit. V povolání všeobecné sestry je tento aspekt nelékařského zdravotnického povolání velmi důležitý. Všeobecná sestra je vysokoškolsky kvalifikovaný pracovník, který ve své práci uplatňuje postupy, které jsou v souladu s nejnovějšími poznatky ošetřovatelské a také lékařské vědy. Zaměstnavatel by měl sestrám dávat najevo, jak důležité jsou pro něj jejich znalosti. Ale... Měl by se snažit i o to, aby se znalosti a schopnosti sester neustále zlepšovaly. Účelem toho všeho je, aby sestry samy uznávaly pravidla, která se naučily při svém vzdělávání. Pokud vznikají nová pravidla, mělo by se dbát o to, aby byl sestrám jasný jejich účel. Jedině tak si tato pravidla mohou vzít skutečně za svá.

Tady si neodpustím malou odbočku. Jsou.li tvořena pravidla, nějakým způsobem upravující způsoby práce, musí být vytvořeny takové pracovní podmínky, které sestře umožní daná pravidla dodržovat. 

Ruku v ruce s pravidly a vysokou mírou kontroly, která je jistě v souladu s bezpečností pacienta a je součástí zdravotnické profese, musí být jako jakási protiváha přítomna také vysoká míra podpory a vřelosti poskytované vedoucími pracovníky. Když se věci nějak dělají, mělo by být všem zainteresovaným jasné, proč se tak dělají.  Není to tak dávno, když jsem stážoval na oddělení kvality nemocnice. Když se probíráte příčinami a následky různých nežádoucích událostí, přijde vám jako logický důraz kladený na řadu věcí, které mnohdy sestrám na oddělení přijdou jako bazírování na zbytečných detailech pro které se vžilo označení  "buzerace". A právě ony příčiny a jejich následky je potřeba ukazovat a při tom klást důraz na to, že tady nejde jen o ochranu pacienta a nemocnice, ale také o ochranu sester samých. 

Sami proti sobě... 
Za ta léta co pracuji ve zdravotnictví můžu potvrdit, že dynamika zejména ošetřovatelského týmu bývá zvláštní. Většinou ženské kolektivy mají svá specifika. Nové kolegyně/kolegové to často mívají po nástupu do zaměstnání těžké. Nejen, že se každá nová sestra musí popasovat se specifiky práce na oddělení, ale musí také zapadnout do týmu mezi kolegyně. Bohužel, až příliš často bývá v českých nemocnicích přehlíženo nevybíravé chování některých sester, které nasoupivším kolegyním velmi tvrdě dávají najevo kde je jejich místo. Tenhle problém nemají zdaleka jen nastoupivší sestry. Na chování budoucích kolegyň si často stěžují i studentky/ti na praxích. Co je příčinnou tohoto u nás tak rozšířeného jevu je otázka. Genderová homogenita ošetřovatelských týmů, složených většinou z žen? Soutěživá atmosféra mezi sestrami? Tuhle otázku bych nechal otevřenou k diskuzi a třeba pro nějaký další článek.

Zde bych jen rád poukázal na to, že důležitým aspektem firemní kultury je míra tolerance ke konfliktům. Konflikt sám o sobě není škodlivý. Tzv. "storming" je přirozenou součástí formování každého týmu. Důležité však je, aby se jednalo o konflikty, ze kterých krystalizují řešení problémů. Nesmí se v žádném případě jednat o skryté šikanování a nepřiměřený nátlak ze strany spolupracovníků. Řada sester opouští svá místa bez toho, aby dostaly šanci se zapracovat. A v tom musí svou úlohu sehrát právě vedoucí pracovník, který garantuje pro mladého kolegu/častěji tedy kolegyni jakousi dobu hájení. Já se nad tímhle přístupem některých sester podivuji... Vždyť přeci směny každé sestry, která odejde si budou muset rozebrat sestry stávající... Nemocnice se může snažit sebevíc nabrat nový personál, ale dokud z ní budou odcházet sestry zklamané, které budou na potkání vyprávět, jaké tam a tam vládnou poměry, bude jakýkoliv nábor nových zaměstnanců náročný. Opravdu není nutné, aby nové, ale i stávající kolegyně chodily brečet na toaletu, nebo do služby s pocitem na zvracení...

Všichni za jednoho, jeden za všechny...
Důležitým kritériem kultury organizace je míra identifikace zaměstnanců s organizací a jejím cílem. Naše nemocnice, to jsou především naši lidé. Naši zaměstnanci. A každý z nich je pro náš společný cíl důležitý. Tohle by nemělo vyznívat jen jako prázdná fráze. Nemocnice jako součást místní komunity města, čtvrti atp. není jen ten, kdo pečuje o pacienty. Je také tím, kdo dává lidem práci a stará se o ně. Nemocnice jsou zvláštním prostředím. Jsou rozvrstvené. Vedení, pak jsou doktoři, sestry, sanitáři, úklid, údržba. Jde o jakési vertikální členění, kdy si často lékaři uzurpují patent na rozum, sestry si hlídají jen to své a na sanitáře a ostatní je pohlíženo svrchu. Silně patriarchální prostředí kde je vyžadována bezpodmínečná poslušnost těm, kteří jsou na "potravním řetězci" o úroveň výš. V tom se nepracuje dobře. Potřebou každého normálního člověka je najít si své místo a být uznáván a respektován ostatními. Na to musí myslet nejen management nemocnice, ale vlastně i každý z nás, zaměstnanců nemocnice. Každý z nás by se měl naučit respektovat a vážit si práce toho druhého.  

Kdo jsme a kam kráčíme..?
Dám vám jednu otázku... Doporučili byste svým nejbližším jako pacientům svou nemocnici? A co kdyby v ní chtěl někdo z vašich příbuzných pracovat? Podle jedné kanadské studie z roku 2013 by až 25% sester nedoporučilo svou nemocnici svým příbuzným a přátelům. A důvody? Způsoby řešení pochybení, nedostatečné vybavení, poměry v nemocnici...  Důležitým faktorem, který je součástí firemní kultury a míra identifikace zaměstnanců s organizací. Na webových stránkách nemocnice dnes běžně najdete jaká je její "mise" a "vize". Otázkou však je jestli zaměstnanci nemocnice vědí co tyto dva pojmy znamenají a nakolik se s misí a vizemi svého zaměstnavatele ztotožňují.

Aby bylo jasno...
Jasná by měla být také politika odměňování. Měla by být dána jasná kritéria kolik, za co a kdy dostanu peněz. Slýchám vyprávění sester, že po nástupu do nového zaměstnání jsou nemile překvapeny tím, co na své výplatní pásce vidí. Nemyslím, že by to byla chyba zaměstnavatele. Spíš jde o oboustranný komunikační problém. Co se financí týče, mělo by prostě být jasno.

Závěrem...
Žijeme v době, kdy ve zdravotnických zařízeních dochází k neúměrnému tlaku na zdravotnický personál, ten musí pracovat v podmínkách nedostatku lidí. To není jen u nás. Je to záležitost celosvětová. Pro nemocnice je těžké zachovat si před pacienty a také u potenciálních zájemců o práci tvář, když čelí nedostatku lidí, který je na samé hraně bezpečnosti péče. O zdravotnictví se říká, že je bezedná černá díra, ve které se ztratí jakákoliv částka nalitých financí. Pojďme si ale přiznat, že tady je to spíše než o množství peněz o jejich hospodárném využívání. Možná... že místo nákupu supermoderních technologií přišel čas na investování do něčeho jiného. Do lidí, jejich kvality a odbornosti. Úsměvy na fotkách náborových letáků opravdu nestačí... Změnit se musí především firemní kultura napříč celým zdravotnictvím.   

(foto: pixabay)

čtvrtek 10. června 2021

REPORTÉR PRÉMIUM - ROZHOVOR...

Když jsem začínal, počítal jsem to a bylo nás kolem dvou a půl tisíce. Přitom sester je u nás celkem asi 83 tisíc. Ale v poslední době vidím, že muži-sestry přibývají. Pomalu se začíná bortit předsudek, že to není práce pro muže, a začíná být i slušně placená. Prestiž sester se díky jejich boji s covidem velmi zvedla. Sestra je teď považována za vzácný statek a nemocnice se snaží – i když neříkám, že to dělají dobře – sestry získat. Snaží se o nábor.

Je přece mužskou ctností, že se muž dokáže postarat o druhého člověka v nesnázích. Není to jen na ženách, které mají laskavost. Muži přinesou diverzitu týmu, třeba velmi dobře rozumíme technice, na řadu věcí se díváme jinak. Celý rozhovor si můžete přečíst na stránkách REPORTÉR PRÉMIUM.

pátek 1. ledna 2021

EDITORIAL 2021: Můj covidový rok...

Když WHO vyhlašovala rok 2020 rokem sester a porodních asistentek, asi nikdo netušil, že právě zdravotníci, sestry, se stanou jedněmi z hlavních hrdinů dramatu, podobnému scénáři katastrofického filmu "Nákaza". "Jakou máš službu...?", ptám se lékaře se kterým se míjím když procházím nemocnicí, kde pracuji. "Teď jdu z EMERY, prosimtě je to peklo. Na hale i v čekárně plno, všichni chrchlaj a jsou hyposaturovaný..." . V té době už si Covid-19 vyžádal tisíce mrtvých po celém světě, včetně České republiky.

Pro mě celé to drama začalo v březnu. Dělal jsem tou dobou krátce na psychiatrii, a protože mám specku v interních oborech a dost zkušeností s internou, tak mě šéf uvolnil pro výpomoc na oddělení karantény, kterou na jaře naše nemocnice zřídila. Přes to oddělení šly vlastně všechny příjmy do nemocnice. Dělala se tam triage Covid pozitivních pacientů, abychom si Covid nezatáhli mezi pacienty. Byla to strašná makačka. Pamatuju se, jak nám ze začátku chodil z EMERY jeden pacient za druhým a my kolem nich kmitali jak fretky, samozřejmě v režimu bariérové ošetřovatelské péče. Tenkrát na jaře to pro mě osobně bylo takové zpestření. 

Lidé nám do nemocnice posílali různé dobroty, tleskali nám na balkónech, všichni si šili roušky. Ze svého okolí jsem slyšel... "Ty makáš jako sestra...To jsi borec..." To jsem před tím moc nezažil. Spíš jsem občas slyšel takový ty sexistický přiblblý narážky. To úplně zmizelo. Musím říct, že když jsem po třech měsících na karanténě skončil, zhubnul jsem pár kilo, ale byl jsem rád, že jsem se toho mohl zúčastnit a pomoct. Dost věcí jsem se i naučil, a taky jsem získal nové přátele mezi kolegy z nemocnice.  

Byl konec května, karanténa se zavřela a my s kolegy jsme to byli zapít, jak jsme to jako zmákli. A ano, musím říct, že zmákli. Ale už tenkrát nám někde vzadu v hlavě instinkt říkal, že to není konec a že se na podzim uvidíme. A taky že jo... Po relativně klidném létě, kdy jsem si odbyl ještě docela pěknou dovolenou a sloužil jsem svoje služby na psychiatrickém odd., se situace začala zase "kazit".

Tentokrát to ale bylo jiný než na jaře. Zatímco v nemocnicích stoupaly počty nemocných a na Covid-19 u nás umírali lidé, na sociálních sítích, kterým se kvůli propagaci blogu Men in Nursing CZ věnuji, jsem se opakovaně začal dočítat o velkém podvodu jménem Covid-19, o tom, jak je to celé spiknutí za účelem ovládnutí světa, o tom jak za tím stojí Bill Gates (který se mimochodem zasloužil o záchranu tisíců životů v chudých částech světa díky jeho programu na podporu očkování). Vznikl pojem "ovce", který hanil každého, kdo jevil známky snahy chránit sebe i druhé před infekcí. Infekcí, o které sice jeden člověk skoro neví, ale druhého člověka během pár dní zahubí. A hlavně infekcí, která během 14 dnů dokáže naprosto zahltit nemocnice v celé zemi.

S podzimem jsem opět nastoupil do práce na covidové oddělení. Nejprve to nebylo klasické covidové oddělení, ale oddělení dlouhodobé péče. Nemocná byla naprostá většina pacientů a kompletně celý personál. Práce to byla náročná, ale díky několikaleté praxe na LDNce to pro mě v podstatě nebylo nic nového. Snad až na symptomatologii pacientů. Již tak křehké seniory nemoc kosila. Covidové zápaly plic, dušnost.

Tehdy poprvé jsem sloužil spolu s vojáky a s dobrovolníky. Byla to pro mě skvělá zkušenost. Viděl jsem, jak ti kluci (a také holky) odhodlaně přebalovali jednoho pacienta za druhým, trpělivě krmili, pomáhali při hygieně, ošetřování a doprovázeli pacienty po vyšetřeních. Když se tamní personál dal jakž takž dohromady, přešel jsem na další covidové oddělení, tentokrát připravená covidová lůžka z neakutní části mého kmenového (psychiatrického) oddělení. Náročná komplexní ošetřovatelská péče o většinou dušné pacienty, často s dalšími diagnózami. Spotřeba infuzí, kyslíku a bohužel i pytlů na těla byla velká. Velká byla ale i vůle a nasazení všech kolegů a dobrovolníků a vojáků.

Jednoho dne jsem i já, pocítil bolesti svalů, únavu a začala mi stoupat teplota. Stěr byl pozitivní. Během pár dnů jsem zůstal ležet. Horečky 39°C co nešly srazit, bolesti hlavy a všeho, slabost a neustálý vyčerpávající kašel. Jakoby jste se topili ve vlastních plicích. Takhle blbě mi nikdy nebylo. V jednu chvíli jsem se bál, že skončím u nás na covidu, ale tentokrát jako pacient.

Naštěstí jsem se z toho nějak vyhrabal. Když jsem se z toho dostal, vrátil jsem se ještě na pár covidových služeb, a pak na své oddělení. V době kdy píšu tyhle řádky sloužím na svém odd. ale čekám, že každou chvíli mi přijdou instrukce k opětovnému nástupu na covid.

Počty nakažených neúprosně stoupají. Já si ale uvědomil několik věcí. Tou první je, že pokud nemají lidé důvěryhodné, komunikativní vedení (vládu), nebudou sami od sebe se chovat tak jak je potřeba. Na Covidu-19 je zrádné, že většina dramat se skutečně odehrává v dnes uzavřených nemocnicích. I když se novináři snaží o situaci informovat, je stále mnoho lidí, kteří jim nebudou věřit. Spoustě lidem Covid-19 nic moc neudělá. Ti pak mají tendenci svou zkušenost zevšeobecňovat. V jednom komentáři jsem četl: "Jedno procento je na tom blbě... co to je? To je jako nic..." Ale když si uvědomíte, že to "jedno procento" je ze 120 000 nemocných 1200 lidí, to není málo. "Že to ublíží jen tlusťochům". No ale asi 20% českých mužů má např. dnes nadváhu... atd. No vždyť víte, co chci říct... :-) 

Ještě bych chtěl říct poslední věc. Rok sester 2020 jsme si pěkně "vyžrali". Ale současně myslím, že jsme se svých úkolů zhostili se ctí. Někteří to odnesli zdravím, byly tu bohužel i oběti na životech. Teď je tu rok 2021 a s ním i naděje na konec toho všeho s novým očkováním. Věřím, že to zvládneme a vyjdeme z toho silnější. Ze zájmu veřejnosti poprvé za svou kariéru cítím respekt a občas i obdiv k povolání všeobecné sestry. Za muže v ošetřovatelsví můžu říct, že už se začíná stále více ukazovat, že všeobecná sestra rozhodně není jen ženské povolání a že jde o atraktivní, zajímavou a vysoce odbornou práci i pro muže. Nepotrvá to dlouho a tenhle blog bude zbytečný protože být sestra-muž bude úplně běžné a na to se moc těším :-)

Tak přeji vám všem úspěšný rok 2021, děkuju za přízeň a držte se!

Pavel Boháček, admin a autor :-)