u dospělých pacientů se periferní intravenózní kanyla (IV cannula) rutinně mění každé tři dny, i když funguje. U dětí se naopak nemění rutinně, ale až když je problém – například bolest, zánět, infiltrace nebo ucpání. Její otázka byla prostá:
Proč?
A to je přesně moment, kdy se rodí výzkum.
Jak vznikl výzkum z jedné otázky…
Na tuto otázku reagovali výzkumníci, mimo jiné Joan Webster a Claire Rickard z Austrálie. Rozhodli se udělat něco velmi jednoduchého, ale vědecky přísného:
porovnat dvě strategie.
- Rutinní výměna kanyly – například každé 72 hodiny.
- Výměna pouze podle potřeby – tedy když se objeví klinický problém.
Provedli velké randomizované studie na tisících pacientů.
Co zjistili…
Výsledek byl překvapivý jen pro ty, kdo věří tradici víc než datům.
Nebyl zjištěn žádný významný rozdíl v komplikacích, například:
- flebitida
- infekce
- infiltrace
- selhání kanyly
Jinými slovy:
rutinní výměna nepřinášela pacientům žádný benefit.
Naopak se ukázaly jiné efekty.
Pacienti říkali, že je zbytečné píchání stresuje a bolí.
Zdravotnický systém utrácí peníze a čas za výkon, který nepřináší benefit.
Personál provádí invazivní výkon bez skutečné indikace.
Co se změnilo…
Tento výzkum měl obrovský dopad.
Mnoho klinických doporučení se postupně změnilo a dnes řada mezinárodních guidelines doporučuje:
periferní kanylu měnit pouze při klinické indikaci, nikoli rutinně podle času.
To znamená například:
- bolest
- zarudnutí
- infiltrace
- infekce
- selhání průtoku
Ne „protože uplynuly tři dny“.
Co je na tom příběhu nejdůležitější…
Tenhle příběh není o kanylách. Je o profesní zvědavosti. Změna globální klinické praxe začala otázkou jedné sestry, která si dovolila říct:
„Tohle nedává smysl. Proč to vlastně děláme?“
To je v jádru evidence-based medicine i evidence-based nursing:
- všimnout si problému v praxi
- položit otázku
- otestovat ji systematicky
- změnit praxi podle dat
Ještě jedna zajímavá věc…
Ve zdravotnictví existuje velké množství postupů, které vznikly historicky nebo tradičně, ne na základě důkazů. Sociologové medicíny tomu někdy říkají clinical tradition nebo dokonce rituals of care.
Výzkum pak někdy odhalí, že:
- některé postupy jsou zbytečné
- některé jsou dokonce škodlivé
- a některé jen přežívají ze zvyku
Příběh kanyl je krásný příklad toho, jak klinická sestra může spustit změnu světových guidelines.
A mimochodem – tohle je přesně typ příběhu, který se skvěle hodí do popularizace ošetřovatelské vědy. Ukazuje totiž něco, co se v debatě často přehlíží:
ošetřovatelství není jen péče.
Je to generátor klinického poznání.
Zdroj:
Rickard, C. M., Webster, J., Wallis, M. C., Marsh, N., McGrail, M. R., French, V., et al. (2012). Routine versus clinically indicated replacement of peripheral intravenous catheters: a randomised controlled equivalence trial. The Lancet, 380(9847), 1066–1074.
