Pro mě celé to drama začalo v březnu. Dělal jsem tou dobou krátce na psychiatrii, a protože mám specku v interních oborech a dost zkušeností s internou, tak mě šéf uvolnil pro výpomoc na oddělení karantény, kterou na jaře naše nemocnice zřídila. Přes to oddělení šly vlastně všechny příjmy do nemocnice. Dělala se tam triage Covid pozitivních pacientů, abychom si Covid nezatáhli mezi pacienty. Byla to strašná makačka. Pamatuju se, jak nám ze začátku chodil z EMERY jeden pacient za druhým a my kolem nich kmitali jak fretky, samozřejmě v režimu bariérové ošetřovatelské péče. Tenkrát na jaře to pro mě osobně bylo takové zpestření.
Lidé nám do nemocnice posílali různé dobroty, tleskali nám na balkónech, všichni si šili roušky. Ze svého okolí jsem slyšel... "Ty makáš jako sestra...To jsi borec..." To jsem před tím moc nezažil. Spíš jsem občas slyšel takový ty sexistický přiblblý narážky. To úplně zmizelo. Musím říct, že když jsem po třech měsících na karanténě skončil, zhubnul jsem pár kilo, ale byl jsem rád, že jsem se toho mohl zúčastnit a pomoct. Dost věcí jsem se i naučil, a taky jsem získal nové přátele mezi kolegy z nemocnice.
Byl konec května, karanténa se zavřela a my s kolegy jsme to byli zapít, jak jsme to jako zmákli. A ano, musím říct, že zmákli. Ale už tenkrát nám někde vzadu v hlavě instinkt říkal, že to není konec a že se na podzim uvidíme. A taky že jo... Po relativně klidném létě, kdy jsem si odbyl ještě docela pěknou dovolenou a sloužil jsem svoje služby na psychiatrickém odd., se situace začala zase "kazit".
Tentokrát to ale bylo jiný než na jaře. Zatímco v nemocnicích stoupaly počty nemocných a na Covid-19 u nás umírali lidé, na sociálních sítích, kterým se kvůli propagaci blogu Men in Nursing CZ věnuji, jsem se opakovaně začal dočítat o velkém podvodu jménem Covid-19, o tom, jak je to celé spiknutí za účelem ovládnutí světa, o tom jak za tím stojí Bill Gates (který se mimochodem zasloužil o záchranu tisíců životů v chudých částech světa díky jeho programu na podporu očkování). Vznikl pojem "ovce", který hanil každého, kdo jevil známky snahy chránit sebe i druhé před infekcí. Infekcí, o které sice jeden člověk skoro neví, ale druhého člověka během pár dní zahubí. A hlavně infekcí, která během 14 dnů dokáže naprosto zahltit nemocnice v celé zemi.
S podzimem jsem opět nastoupil do práce na covidové oddělení. Nejprve to nebylo klasické covidové oddělení, ale oddělení dlouhodobé péče. Nemocná byla naprostá většina pacientů a kompletně celý personál. Práce to byla náročná, ale díky několikaleté praxe na LDNce to pro mě v podstatě nebylo nic nového. Snad až na symptomatologii pacientů. Již tak křehké seniory nemoc kosila. Covidové zápaly plic, dušnost.
Tehdy poprvé jsem sloužil spolu s vojáky a s dobrovolníky. Byla to pro mě skvělá zkušenost. Viděl jsem, jak ti kluci (a také holky) odhodlaně přebalovali jednoho pacienta za druhým, trpělivě krmili, pomáhali při hygieně, ošetřování a doprovázeli pacienty po vyšetřeních. Když se tamní personál dal jakž takž dohromady, přešel jsem na další covidové oddělení, tentokrát připravená covidová lůžka z neakutní části mého kmenového (psychiatrického) oddělení. Náročná komplexní ošetřovatelská péče o většinou dušné pacienty, často s dalšími diagnózami. Spotřeba infuzí, kyslíku a bohužel i pytlů na těla byla velká. Velká byla ale i vůle a nasazení všech kolegů a dobrovolníků a vojáků.
Jednoho dne jsem i já, pocítil bolesti svalů, únavu a začala mi stoupat teplota. Stěr byl pozitivní. Během pár dnů jsem zůstal ležet. Horečky 39°C co nešly srazit, bolesti hlavy a všeho, slabost a neustálý vyčerpávající kašel. Jakoby jste se topili ve vlastních plicích. Takhle blbě mi nikdy nebylo. V jednu chvíli jsem se bál, že skončím u nás na covidu, ale tentokrát jako pacient.
Naštěstí jsem se z toho nějak vyhrabal. Když jsem se z toho dostal, vrátil jsem se ještě na pár covidových služeb, a pak na své oddělení. V době kdy píšu tyhle řádky sloužím na svém odd. ale čekám, že každou chvíli mi přijdou instrukce k opětovnému nástupu na covid.
Počty nakažených neúprosně stoupají. Já si ale uvědomil několik věcí. Tou první je, že pokud nemají lidé důvěryhodné, komunikativní vedení (vládu), nebudou sami od sebe se chovat tak jak je potřeba. Na Covidu-19 je zrádné, že většina dramat se skutečně odehrává v dnes uzavřených nemocnicích. I když se novináři snaží o situaci informovat, je stále mnoho lidí, kteří jim nebudou věřit. Spoustě lidem Covid-19 nic moc neudělá. Ti pak mají tendenci svou zkušenost zevšeobecňovat. V jednom komentáři jsem četl: "Jedno procento je na tom blbě... co to je? To je jako nic..." Ale když si uvědomíte, že to "jedno procento" je ze 120 000 nemocných 1200 lidí, to není málo. "Že to ublíží jen tlusťochům". No ale asi 20% českých mužů má např. dnes nadváhu... atd. No vždyť víte, co chci říct... :-)
Ještě bych chtěl říct poslední věc. Rok sester 2020 jsme si pěkně "vyžrali". Ale současně myslím, že jsme se svých úkolů zhostili se ctí. Někteří to odnesli zdravím, byly tu bohužel i oběti na životech. Teď je tu rok 2021 a s ním i naděje na konec toho všeho s novým očkováním. Věřím, že to zvládneme a vyjdeme z toho silnější. Ze zájmu veřejnosti poprvé za svou kariéru cítím respekt a občas i obdiv k povolání všeobecné sestry. Za muže v ošetřovatelsví můžu říct, že už se začíná stále více ukazovat, že všeobecná sestra rozhodně není jen ženské povolání a že jde o atraktivní, zajímavou a vysoce odbornou práci i pro muže. Nepotrvá to dlouho a tenhle blog bude zbytečný protože být sestra-muž bude úplně běžné a na to se moc těším :-)
Tak přeji vám všem úspěšný rok 2021, děkuju za přízeň a držte se!
Pavel Boháček, admin a autor :-)