Nesnáším dokumentaci. Zvláště některé její části, kdy některá data píšete duplicitně. Například změříte TK, který pak zapisujete do dekurzu a ještě do formuláře fyziologických funkcí v ošetřovatelské dokumentaci. Jsou ale chvíle, kdy je důležité si uvědomit, že dokumentace péče se nedělá jen tak pro srandu králíkům. To, co do ní napíšete, vám totiž někdy může zachránit zadek. Jde o ty případy, kdy je průšvih. To se pak může stát, že stojíte před soudem, je vám předčteno obvinění, ve kterém (v případě sester) nejčastěji stojí obvinění z trestného činu podle § 148 - ublížení na zdraví z nedbalosti. Už samotný fakt, že se tak stalo může slušného člověka stát pěkných pár vrásek a šedin navíc.
Co to ten § 148? No, píše se tam: Kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. A co to je ta "nedbalost", nebo to "porušení povinnosti"? Řekneme si několik klasických příkladů, které vycházejí ze skutečných událostí, o kterých jsem slyšel a kterých jsem byl občas i sám svědkem.
Nedbalost, nebo přetížení?
My, sestry, si často stěžujeme, že jsme přetěžovány/ni a že pracujeme ve špatných pracovních podmínkách. A je to skutečně pravda. Aby se to dalo zvládnout, občas si sestry lehce zašvindlují. Například měření fyziologických funkcí. "Pacient je v pohodě, no tak se ten tláček, nebo teplotka dopíše..." Jenže to je cesta do průšvihu. Řádné sledování fyziologických funkcí patří mezi základní povinnosti sestry. Pokud máme trochu té profesní hrdosti, žádný tláček a ani teplotku dopisovat nebudeme. Mnohem lepší cesta je upozornit lékaře na to, že například ráno je nerealistické, aby jedna sestra změřila 10x TK+P+TT, když do toho má udělat ještě 5 odběrů a podat ATB a řadu dalších povinností, na které má např. čas 60 minut. Co si budeme povídat, často se setkáváme s tím, že řada ordinací jsou prostě nesmysly, sledují se již stabilní pacienti atd. To vše je potřeba s lékařem a popř. vrchní sestrou probrat, než to "fixlovat" a pak se divit.
To samé se týká medikace. Někdy prostě nelze podat lék, který je napsaný na 21:00 dvaceti pacientům. V tomto případě bývá pravidlem, že v pořádku je, když se vám podaří léky všem pacientum podat v řasech ± 30 minut. Pokud dojde k podání léku později, nebo k němu nedojde, je potřeba si uvědomit, že vaši nadřízení na záležitost budou pohlížet jako na mimořádnou událost. Proto je potřeba, když se tak stane, poradit se s lékařem a postupovat tak, aby nedošlo k poškození pacienta a aby bylo učiněno za dost standardu oddělení. A pokud se to prostě nedá zvládnout, tak se nebojte a prostě na to upozorněte.
Pozor také na dávkování a názvy léčiv. Vždy podejte jen ten lék, který máte napsaný v dekurzu, který se shoduje v názvu, dávce i formě. Hele, za těch 17 let praxe jsem viděl na různých odděleních, různé věci. Píšu to tady proto, že státnímu zástupci je pak úplně jedno, jaká je zaběhnutá "neoficiální" praxe a vy nepočítejte s tím, že by se vás lékař, nebo vrchní sestra, kdyby na to přišlo, zastala. Jo a pozor ordinace po telefonu. Nejen, že doktor může zapomenout, jestli a co vám ve tři ráno, když jste ho probudili, naordinoval, kdyby byl průšvih, může to také zapřít. No a když ten průšvih nastane, všichni se ptají co, proč, kdy a jak jste podal/a. Takže, co je naordinováno, to je také napsáno v dekurzu se štemplem doktora a hodinou ordinace.
Další, věci na které se u soudu pak mohou ptát jsou: "Zazvonil si pacient a šel, šla jste za ním?" Kdy a kolikrát jste pacienta kontroloval, kontrolovala? To platí zejména v noci. Zažil jsem případy sebevražd, skoků z okna i pádů. To vše se velmi přísně prošetřuje. Kolegyně, které se před několika lety o její noční službě podřezal pacient, pak ještě po noční službě ztrávila celý den na policii, kde se jí pomalu minutu po minutě vyptávali, co v noci dělala. Prostě když je průšvih, každé vaše zaváhání bude možností např. pro vašeho zaměstnavatele, jak se vyktoutit ze zodpovědnosti a hodit to na vás, a to bez ohledu na to, jak moc jste přetížení, nebo, za jak náročných podmínek pracujete.
Pokud se něco nedá zvládnout, tak jak je třeba, je dobré to netajit, domluvit se s kolegy, a písemnou formou upozornit zaměstnavatele na to, jaký je stav. Pokud se pak budete hájit v případě průšvihu, vždy se lze podívat na to, jestli jste, jako zaměstnanec, měl vůbec možnost postupovat tak, jak byste měl.