Odpovědnost není jedna, ale sdílená...
V českém právu pojem „konečná odpovědnost za pacienta“ vůbec neexistuje.
Zákony popisují něco jiného: každý zdravotník odpovídá za úkony, které vykonává v rámci své odborné způsobilosti. Lékař ručí za medicínská rozhodnutí a ordinace. Sestra nese odpovědnost za ošetřovatelskou péči, kterou poskytuje samostatně – od hodnocení potřeb přes plán péče až po její vyhodnocení.
Když lékař ordinuje nevhodný postup, odpovědnost je jeho. Když sestra provede chybný výkon, odpovědnost je její. A pokud sestra bez přemýšlení splní nebezpečnou ordinaci, nese spoluzodpovědnost, protože má povinnost použít vlastní odborný úsudek.
Koordinace péče jako plnohodnotná odborná role...
Ošetřovatelský proces není technická rutina, ale samostatná odborná činnost. Sestra hodnotí stav pacienta, plánuje péči, poskytuje ji, vyhodnocuje výsledky a zajišťuje kontinuitu. V každodenním provozu je to právě sestra, kdo vidí pacienta v jeho celku, propojuje informace napříč profesemi a drží systém pohromadě.
Tahle role je koordinací péče v tom nejlepším slova smyslu — ne formální nadřízeností, ale odbornou odpovědností za proces.
Multidisciplinární realita: kdo vede, záleží na odbornosti...
V moderních týmech už dávno neplatí, že lékař vede a ostatní vykonávají. Odpovědnost se rozpadá podle toho, kdo má pro danou oblast nejvyšší odbornost. V paliativní péči, psychiatrických službách nebo komunitní péči často koordinuje sestra, protože právě ona drží přehled o celém kontextu pacienta.
V zahraničí to jde ještě dál. Model Buurtzorg ve Švédsku a Nizozemsku ukazuje, že když sestrám dáme autonomii, dokážou řídit péči komplexně, ekonomicky a překvapivě efektivně. Malé týmy, minimální hierarchie, maximální odbornost – a výsledky, které inspirují svět.
Proč se klinická odpovědnost často mylně nadřazuje...
Když lékaři mluví o „konečné odpovědnosti“, většinou tím nemyslí právní kategorii, ale klinické rozhodování. V jejich hlavách je to vrchol pyramidy – jenže pyramidy už v moderním zdravotnictví nefungují. Klinická odpovědnost je důležitá, ale není zastřešující.
Vedle ní existuje odpovědnost ošetřovatelská, organizační, bezpečnostní, etická, dokumentační i komunikační. Všechny jsou rovnocenné a navzájem se doplňují.
Když se klinická odpovědnost staví nad ostatní, vzniká kulturou zakořeněný omyl, který paradoxně oslabuje bezpečnost péče. Sestry se mohou stáhnout, neozvat se proti chybě nebo čekat, že „rozhodne doktor“. To je přesný opak toho, jak fungují bezpečné týmy.
Vedení péče není moc, ale odpovědnost...
Koordinátor péče není nadřízený člověk. Je to odborník, který drží proces v celku. Lékař je autoritou pro klinická rozhodnutí. Sestra je autoritou pro průběh péče, kontinuitu a bezpečí. Jde o dva proudy, které se musí spojit, aby péče fungovala.
Dirigent není nejhlasitější hudebník v orchestru, ale ten, kdo drží rytmus a vnímá každý detail. Ošetřovatelství má s tímhle přirovnáním mnoho společného.
Konec mýtu: žádná „konečná odpovědnost“ neexistuje...
Když sestry i lékaři pochopí, že odpovědnost není vertikální, ale propojená, vzniká tým, který spolupracuje, ne soupeří. Pacient pak není „něčí“, ale společný.
Realita je jednoduchá: každý zdravotník odpovídá za své vlastní rozhodnutí a výkon. Klinická odpovědnost není nadřízená ostatním profesím. Je rovnocenná a potřebuje rovnocenného partnera v ošetřovatelské odpovědnosti.
Respekt k odbornosti druhého, otevřená komunikace a sdílené vědění tvoří základ bezpečné péče. A sestry, které drží systém v chodu, si v ní zaslouží jasně uznané místo.
