Bezpečí pacienta · Analýza

Připoutaný pacient už není hrozba

Mgr. et Mgr. Pavel Boháček · MEN IN NURSING CZ

Ilustrační obrázek, vytvořeno pomocí AI.

Smrt dvaatřicetiletého bývalého atleta na záhřebské psychiatrii vyvolala vlnu pohoršení. Kdo ale někdy fixoval silného a neklidného člověka, ví, že jednoduchý příběh o netvorech v bílém nestačí. Případ z Jankomiru je zrcadlem, do kterého by se mělo podívat i české zdravotnictví.

Co se stalo v Jankomiru

Kristian Josip Periš byl bývalý chorvatský reprezentant v hodu diskem a dlouholetý trenér. Dne 21. října zemřel na oddělení pro léčbu závislostí záhřebské Kliniky za psihijatriju Sveti Ivan v Jankomiru. Nemocnice rodině nejprve sdělila, že selhalo srdce. Pak se objevil záznam z kamery. Podle popisu deníku Jutarnji list byl Periš během zásahu připoutaný k lůžku, jeden ze zasahujících mu tiskl polštář na hlavu, další ho kolenem tlačil na hrudník a krk a padly údery loktem i pěstí. Předběžná pitva podle chorvatských médií našla zlomená žebra a hrudní kost, četné podlitiny a otok plic a mozku, konečná příčina smrti však zatím stanovena nebyla. Policie zadržela čtyři zdravotníky ve věku od 22 do 52 let, v chorvatských zprávách označované jako medicinski tehničari, a soud je poslal na měsíc do vazby. Premiér Andrej Plenković mluví o vraždě.

Než začneme soudit, je fér říct, že vinu určí soud a že záznam většina z nás zná jen zprostředkovaně. Přesto se o případu mluvit musí, protože to, co se v Jankomiru stalo, nevzniklo ve vakuu. A jednoduchý příběh o čtyřech netvorech je přesně ten, který nás nic nenaučí.

Fixace je nebezpečná pro obě strany

Kdo nikdy nedržel silného, agitovaného člověka, těžko si představí, co se v té chvíli děje. Pacient v odvykacím stavu, v intoxikaci nebo v akutní psychóze může mít sílu, kterou by mu nikdo nepřisoudil, a často necítí bolest. Tady navíc šlo o trénovaného sportovce. Zdravotníci si z takových zásahů odnášejí pohmožděniny, kousnutí, zlomeniny i trauma. Do takové situace si nikdo nevybírá vstoupit, zdravotníci jsou do ní vrženi a jsou jí vystaveni. Kvalitativní studie z anglické dorostové psychiatrie popisuje, že sestry a jejich kolegové si z manuálního omezování odnášejí bolest, zranění a fyzické vyčerpání ¹. Plivání a kousání nese na oddělení závislostí navíc reálné riziko přenosu infekcí.

Druhou stranou téhož zásahu je fyziologie. Literatura o úmrtích při omezování opakovaně popisuje souhru několika faktorů: vyčerpání po zápase, metabolický rozvrat, působení psychoaktivních látek a léků a mechanické omezení dýchání ². Soudní patologové upozorňují, že tlak na hrudník nebo krk se při omezování často sčítá s dalšími příčinami a pitva nemusí najít jediný jednoznačný nález ³. Výmluvná je letošní italská série smrtelných případů. Šest ze sedmi zemřelých byli muži mezi 25 a 36 lety, pět z nich zemřelo bezprostředně po pokusu o manuální omezení a u pěti byla prokázána psychostimulancia ⁴. Mladý, silný muž na oddělení závislostí je tedy přesně ten profil, u kterého je riziko nejvyšší.

Hranice uprostřed zásahu

Každý zásah má dvě fáze, které se ve veřejné debatě slévají. První je samotné zvládnutí člověka: chaos, adrenalin, rozhodování ve zlomcích sekund a skutečné ohrožení zasahujících. Tady je spousta šedé zóny a posuzovat přiměřenost zpětně u stolu je snadné a často nespravedlivé.

Druhá fáze začíná ve chvíli, kdy jsou popruhy utažené. Riziko pro zasahující prudce klesá, riziko pro pacienta naopak roste. Tělo vyčerpané zápasem teď leží na zádech, nemůže změnit polohu a každá váha na hrudníku mu bere dech. Právě tady se láme profesionalita. I polštář se dá vysvětlit, protože plivání a kousání jsou skutečné hrozby a člověk bez ochranného štítu sáhne po tom, co má po ruce. Motiv může být obranný, metoda je ale potenciálně smrtelná. Údery loktem a pěstí do hrudníku připoutaného člověka už obranou vysvětlit nejdou a smích nad jeho hlavou už vůbec ne.

Proč se vůbec někdo dostane přes tuto hranici? Část odpovědi je prostá fyziologie zasahujících. Po zápase se adrenalin nevypne ve chvíli, kdy cvaknou přezky. Tělo zůstává v režimu boje, pozornost se zužuje, vnímání času se mění a úsudek zaostává za svaly. Kdo byl před minutou kousnut nebo poplivaný, nese si do druhé fáze i vztek. Nic z toho neomlouvá násilí, ale vysvětluje, proč na hranici nestačí dobrá vůle jednotlivce. Potřebuje někoho, kdo v tu chvíli zůstal chladný a má právo říct dost.

Kolik rukou je potřeba

Bezpečná fixace potřebuje víc lidí, než kolik jich na většině oddělení v noci slouží. Ideálně pět: čtyři na končetiny a jeden, který drží hlavu, sleduje dýchání a barvu kůže a má mandát zásah zastavit. Když jsou k dispozici dva nebo tři, zápas trvá déle, každý musí vyvinout větší sílu a pacient se vyčerpává rychleji. Samy sestry a lékaři uvádějí, že stres na oddělení a nízké obsazení zvyšují pravděpodobnost donucovacích opatření ⁵.

Samotný počet lidí ale nestačí. Srovnání psychiatrických oddělení v Británii, Německu a Švýcarsku ukázalo, že pocit bezpečí vedoucích souvisel hlavně s dostupností vycvičených týmů pro zvládání agrese, s pravidelným výcvikem a jasnými protokoly, nikoli se samotným počtem lidí ve službě ⁶. České nemocnice tu mají slepé místo. Na mnoha odděleních zasahují sanitáři, kteří k tomu prošli nanejvýš krátkým zaškolením, a ochranku často tvoří externí agentura bez zdravotnického výcviku a bez jasně vymezené role u lůžka. Buď chybí úplně, nebo přijde a postupuje jako u výtržníka na ulici. Kdo zásah vede a kdo za něj odpovídá, pak zůstává nevyjasněné. Zákon o zdravotních službách přitom připouští omezovací prostředky jen po nezbytně nutnou dobu a za průběžného sledování pacienta ⁷. Paragraf ale pacienta při zápasu neochrání.

Jedna pojistka je tu nutná. Podstav vysvětluje, proč jsou zásahy chaotičtější a nebezpečnější. Nevysvětluje údery do připoutaného člověka. Kdo by z něj udělal alibi, ztratí důvěru právě těch kolegů, kteří takové zásahy dělají poctivě.

Když se odchylka stane normou

Nejznepokojivější na záznamu z Jankomiru není síla jednotlivých úderů, ale to, že se odehrály před kamerou a před kolegy. Kdo si myslí, že dělá něco nepřijatelného, obvykle to nedělá před svědky. Organizační výzkum pro to má pojem normalizace odchylek. Nebezpečná praxe se opakuje, nic se nestane, a postupně ji všichni začnou považovat za běžnou, rozumnou a přijatelnou ⁸. Tvrdší zásah se stane tím, „jak to tu děláme“, a kdo by protestoval, staví se proti skupině. S donucovacími opatřeními úzce souvisejí i emoce zasahujících. Hněv vyvolaný ponižující verbální agresí pacientů souvisel s větší podporou omezování ⁹. Téměř pětina zdravotníků v jedné německé studii přiznala během donucovacích opatření pocit moci a strukturovaný rozbor po fixaci probíhal rutinně jen podle poloviny dotázaných ⁵.

Za tuto rovinu odpovídá vedení. Nemocnice, která rodině nejprve hlásí selhání srdce, ukazuje kulturu, v níž se problémy spíš uklízejí, než řeší. Je příznačné, že bývalý ředitel kliniky a hlavní sestra jsou zároveň ve vazbě kvůli samostatné korupční kauze se zakázkami. Souvislost mezi oběma případy zatím nikdo neprokázal, obraz organizace, kde nikdo nehlídal, co se děje u lůžka, je ale čitelný.

Co tedy funguje? Jeden člověk v každém zásahu, který nedělá nic jiného, než hlídá hlavu a dýchání, a jehož „stop“ platí bez ohledu na hierarchii. Ochranné pomůcky proti plivání a kousání, aby nikdo nemusel improvizovat. Pravidelný praktický výcvik pro všechny, kdo zasahují, sanitáře a ochranku nevyjímaje. Krátký rozbor po každé fixaci, který nehledá viníka, ale učí. A kultura spravedlivého zacházení, která rozlišuje chybu v chaosu od úmyslného násilí. To druhé do ní nepatří.

Jankomir není chorvatský problém. Podobná oddělení, podobné noční směny a podobný podstav máme i u nás. Otázka pro každé vedení nemocnice nezní, jestli se to u nás může stát. Zní: co jsme udělali pro to, aby to zachytil někdo dřív než kamera?

Literatura

1. Kodua, M., & Eboh, W. O. (2023). “It’s not a nice thing to do, but…”: A phenomenological study of manual physical restraint within inpatient adolescent mental health care. Journal of Advanced Nursing, 79(12), 4593–4606. https://doi.org/10.1111/jan.15742
2. Mohr, W. K., Petti, T. A., & Mohr, B. D. (2003). Adverse effects associated with physical restraint. The Canadian Journal of Psychiatry, 48(5), 330–337. https://doi.org/10.1177/070674370304800509
3. Gill, J. R. (2014). The syndrome of excited delirium. Forensic Science, Medicine, and Pathology, 10(2), 223–228. https://doi.org/10.1007/s12024-014-9530-2
4. Margari, A., Tavone, A., Cardinale, A. N., Buongiorno, L., Petroni, G., Niolu, C., Mandarelli, G., Mauriello, S., Introna, F., Marella, G. L., & Sablone, S. (2026). Diagnostic pitfalls and forensic implications of hyperactive delirium with severe agitation: An Italian case series. Legal Medicine, 82, 102823. https://doi.org/10.1016/j.legalmed.2026.102823
5. Krieger, E., Moritz, S., Lincoln, T. M., Fischer, R., & Nagel, M. (2021). Coercion in psychiatry: A cross-sectional study on staff views and emotions. Journal of Psychiatric and Mental Health Nursing, 28(2), 149–162. https://doi.org/10.1111/jpm.12643
6. Lepping, P., Steinert, T., Needham, I., Abderhalden, C., Flammer, E., & Schmid, P. (2009). Ward safety perceived by ward managers in Britain, Germany and Switzerland: Identifying factors that improve ability to deal with violence. Journal of Psychiatric and Mental Health Nursing, 16(7), 629–635. https://doi.org/10.1111/j.1365-2850.2009.01425.x
7. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), § 39.
8. Banja, J. (2010). The normalization of deviance in healthcare delivery. Business Horizons, 53(2), 139–148. https://doi.org/10.1016/j.bushor.2009.10.006
9. Jalil, R., Huber, J. W., Sixsmith, J., & Dickens, G. L. (2017). Mental health nurses’ emotions, exposure to patient aggression, attitudes to and use of coercive measures: Cross sectional questionnaire survey. International Journal of Nursing Studies, 75, 130–138. https://doi.org/10.1016/j.ijnurstu.2017.07.018

Fakta o případu podle zpravodajství Jutarnjeg listu, Vreme a N1 (říjen a listopad 2026).

MEN IN NURSING CZ · Lidské zdroje, kvalita a bezpečí ve zdravotnictví