EDITORIAL 2021: Můj covidový rok...

Když WHO vyhlašovala rok 2020 rokem sester a porodních asistentek, asi nikdo netušil, že právě zdravotníci, sestry, se stanou jedněmi z hlavních hrdinů dramatu, podobnému scénáři katastrofického filmu "Nákaza". "Jakou máš službu...?", ptám se lékaře se kterým se míjím když procházím nemocnicí, kde pracuji. "Teď jdu z EMERY, prosimtě je to peklo. Na hale i v čekárně plno, všichni chrchlaj a jsou hyposaturovaný..." . V té době už si Covid-19 vyžádal tisíce mrtvých po celém světě, včetně České republiky.

Pro mě celé to drama začalo v březnu. Dělal jsem tou dobou krátce na psychiatrii, a protože mám specku v interních oborech a dost zkušeností s internou, tak mě šéf uvolnil pro výpomoc na oddělení karantény, kterou na jaře naše nemocnice zřídila. Přes to oddělení šly vlastně všechny příjmy do nemocnice. Dělala se tam triage Covid pozitivních pacientů, abychom si Covid nezatáhli mezi pacienty. Byla to strašná makačka. Pamatuju se, jak nám ze začátku chodil z EMERY jeden pacient za druhým a my kolem nich kmitali jak fretky, samozřejmě v režimu bariérové ošetřovatelské péče. Tenkrát na jaře to pro mě osobně bylo takové zpestření. 

Lidé nám do nemocnice posílali různé dobroty, tleskali nám na balkónech, všichni si šili roušky. Ze svého okolí jsem slyšel... "Ty makáš jako sestra...To jsi borec..." To jsem před tím moc nezažil. Spíš jsem občas slyšel takový ty sexistický přiblblý narážky. To úplně zmizelo. Musím říct, že když jsem po třech měsících na karanténě skončil, zhubnul jsem pár kilo, ale byl jsem rád, že jsem se toho mohl zúčastnit a pomoct. Dost věcí jsem se i naučil, a taky jsem získal nové přátele mezi kolegy z nemocnice.  

Byl konec května, karanténa se zavřela a my s kolegy jsme to byli zapít, jak jsme to jako zmákli. A ano, musím říct, že zmákli. Ale už tenkrát nám někde vzadu v hlavě instinkt říkal, že to není konec a že se na podzim uvidíme. A taky že jo... Po relativně klidném létě, kdy jsem si odbyl ještě docela pěknou dovolenou a sloužil jsem svoje služby na psychiatrickém odd., se situace začala zase "kazit".

Tentokrát to ale bylo jiný než na jaře. Zatímco v nemocnicích stoupaly počty nemocných a na Covid-19 u nás umírali lidé, na sociálních sítích, kterým se kvůli propagaci blogu Men in Nursing CZ věnuji, jsem se opakovaně začal dočítat o velkém podvodu jménem Covid-19, o tom, jak je to celé spiknutí za účelem ovládnutí světa, o tom jak za tím stojí Bill Gates (který se mimochodem zasloužil o záchranu tisíců životů v chudých částech světa díky jeho programu na podporu očkování). Vznikl pojem "ovce", který hanil každého, kdo jevil známky snahy chránit sebe i druhé před infekcí. Infekcí, o které sice jeden člověk skoro neví, ale druhého člověka během pár dní zahubí. A hlavně infekcí, která během 14 dnů dokáže naprosto zahltit nemocnice v celé zemi.

S podzimem jsem opět nastoupil do práce na covidové oddělení. Nejprve to nebylo klasické covidové oddělení, ale oddělení dlouhodobé péče. Nemocná byla naprostá většina pacientů a kompletně celý personál. Práce to byla náročná, ale díky několikaleté praxe na LDNce to pro mě v podstatě nebylo nic nového. Snad až na symptomatologii pacientů. Již tak křehké seniory nemoc kosila. Covidové zápaly plic, dušnost.

Tehdy poprvé jsem sloužil spolu s vojáky a s dobrovolníky. Byla to pro mě skvělá zkušenost. Viděl jsem, jak ti kluci (a také holky) odhodlaně přebalovali jednoho pacienta za druhým, trpělivě krmili, pomáhali při hygieně, ošetřování a doprovázeli pacienty po vyšetřeních. Když se tamní personál dal jakž takž dohromady, přešel jsem na další covidové oddělení, tentokrát připravená covidová lůžka z neakutní části mého kmenového (psychiatrického) oddělení. Náročná komplexní ošetřovatelská péče o většinou dušné pacienty, často s dalšími diagnózami. Spotřeba infuzí, kyslíku a bohužel i pytlů na těla byla velká. Velká byla ale i vůle a nasazení všech kolegů a dobrovolníků a vojáků.

Jednoho dne jsem i já, pocítil bolesti svalů, únavu a začala mi stoupat teplota. Stěr byl pozitivní. Během pár dnů jsem zůstal ležet. Horečky 39°C co nešly srazit, bolesti hlavy a všeho, slabost a neustálý vyčerpávající kašel. Jakoby jste se topili ve vlastních plicích. Takhle blbě mi nikdy nebylo. V jednu chvíli jsem se bál, že skončím u nás na covidu, ale tentokrát jako pacient.

Naštěstí jsem se z toho nějak vyhrabal. Když jsem se z toho dostal, vrátil jsem se ještě na pár covidových služeb, a pak na své oddělení. V době kdy píšu tyhle řádky sloužím na svém odd. ale čekám, že každou chvíli mi přijdou instrukce k opětovnému nástupu na covid.

Počty nakažených neúprosně stoupají. Já si ale uvědomil několik věcí. Tou první je, že pokud nemají lidé důvěryhodné, komunikativní vedení (vládu), nebudou sami od sebe se chovat tak jak je potřeba. Na Covidu-19 je zrádné, že většina dramat se skutečně odehrává v dnes uzavřených nemocnicích. I když se novináři snaží o situaci informovat, je stále mnoho lidí, kteří jim nebudou věřit. Spoustě lidem Covid-19 nic moc neudělá. Ti pak mají tendenci svou zkušenost zevšeobecňovat. V jednom komentáři jsem četl: "Jedno procento je na tom blbě... co to je? To je jako nic..." Ale když si uvědomíte, že to "jedno procento" je ze 120 000 nemocných 1200 lidí, to není málo. "Že to ublíží jen tlusťochům". No ale asi 20% českých mužů má např. dnes nadváhu... atd. No vždyť víte, co chci říct... :-) 

Ještě bych chtěl říct poslední věc. Rok sester 2020 jsme si pěkně "vyžrali". Ale současně myslím, že jsme se svých úkolů zhostili se ctí. Někteří to odnesli zdravím, byly tu bohužel i oběti na životech. Teď je tu rok 2021 a s ním i naděje na konec toho všeho s novým očkováním. Věřím, že to zvládneme a vyjdeme z toho silnější. Ze zájmu veřejnosti poprvé za svou kariéru cítím respekt a občas i obdiv k povolání všeobecné sestry. Za muže v ošetřovatelsví můžu říct, že už se začíná stále více ukazovat, že všeobecná sestra rozhodně není jen ženské povolání a že jde o atraktivní, zajímavou a vysoce odbornou práci i pro muže. Nepotrvá to dlouho a tenhle blog bude zbytečný protože být sestra-muž bude úplně běžné a na to se moc těším :-)

Tak přeji vám všem úspěšný rok 2021, děkuju za přízeň a držte se!

Pavel Boháček, admin a autor :-)     

  

Prozření covidiotů, aneb etické & psychologické aspekty karantény

!KARANTÉNA!

Koronavirová pandemie před nás stále staví nové otázky k zamyšlení. Jednou z nich je problematika karantény a jejích etických a psychologických aspektů.

Co je to karanténa a jaký je její účel...

Slovo karanténa je odvozeno od slova "quaranta" (čtyřicet). Jde o počet dnů, tedy dobu, po kterou byly ve 14. století u dubrovnického přístavu zadržovány lodě na volném moři než směli námořníci vstoupit na pevninu. Šlo o opatření, kteréhož účelem bylo zabránit zavlečení moru do města. 

Odborná definice karantény je, že jde o izolaci lidí, ale také zvířat, a to z důvodu sledování, zda se u nich projeví příznaky infekčního onemocnění. Jde tedy o opatření, které má chránit obyvatelstvo od nákazy. Podmínky karantény jasně vyplývají ze zákona č. 258/2000 Sb. Jde o oddělení fyzických osob, nebo zvířat, které onemocněly infekční nemocí, jeví jeho příznaky, nebo pobývaly v ohnisku nákazy, od ostatních osob nebo zvířat. O karanténě rozhoduje orgán veřejného zdraví, tedy hygienická služba. 

S karanténou jsou spojena ještě další opatření, která mají zabránit šíření onemocnění, a to podle povahy tohoto šíření. Jde například o zvýšený zdravotnický dozor, zákaz, nebo omezení výroby některých potravin, zákaz používání vod ze studní atp. Do karanténních opatření se počítá také např. dezinfekce a deratizace prostor a další tzv. mimořádná opatření. 

Průšvih jménem pandemie Covid-19

Psalo se datum 12. března 2020, když vláda vyhlásila nouzový stav a krátce na to, 16. března 2020 vyhlásila omezení volného pohybu osob. V novodobé historii České republiky to byl bezprecedentní krok. Na každém kroku byly cítit obavy. Ze zahraničí přicházely zprávy o zahlcených nemocnicích a velkém počtu obětí. Bylo vidět, že společnost se semknula, což se projevovalo například šitím roušek, kterých byl v té době nedostatek a poměrně bezproblémovým dodržováním karanténních nařízení vlády, jako byly například vymezené hodiny pro nakupovaní v obchodech, určené důchodcům.

Právě v obchodech byly době patrné obavy z toho co přijde. Někteří lidé začali skupovat trvanlivé potraviny, toaletní papír a další vybavení nutné pro dlouhodobé přežití v mimořádném stavu v případě, kdyby přestala fungovat infrastruktura státu. Tento jev je vlastně normální z hlediska přežití jde o rozumné chování. Odborníky na přežití v mimořádných situacích je doporučováno mít dostatek zásob (uvádí se alespoň na 14 dní). V moderní společnosti mít takové zásoby doma není již tak obvyklé, jako tomu bylo např. za starých časů, kdy lidé měli běžně spižírny, kde skladovali dlouhodobě dostatečné zásoby potravin. To samé platí i o finanční hotovosti. Kolik z nás je připraveno na plošný výpadek bankomatů a pokladen? 

Rázem se dostáváme do situace, ve které hrozí nedostatek zdrojů pro pokrytí i těch nejzákladnějších životních potřeb. To v lidech vzbuzuje dva různé druhy chování. Část lidí směřuje k vzájemné spolupráci a pomoci. Jde právě o to šití a rozdávání roušek, vaření jídel záchranným složkám, pomoc ohroženým skupinám, jako jsou důchodci. Bohužel, lidská povaha má i druhou stránku. Tu sobeckou, asociální. Je dost lidí, ve kterých převáží právě ta. Rozjíždí se kšeftování s respirátory a desinfekcí za nepřiměřenou cenu, formují se a aktivují gangy a mafiánské skupiny. Vybírá se např. výpalné na mostech, vydělává se na uprchlících atp.

Vyhlášení nouzového stavu a omezení volného pohybu osob je nová a významně stresující zkušenost. Z médií se na nás valí často zneklidňující informace a také důležité instrukce, nedodržení kterých by nám mohlo zkomplikovat život. Obecně však jde o významný zásah do našeho životního stylu. Ne každý je schopen se s takovou situací bez problémů  vyrovnat. Mnoho lidí karanténu vnímá jako domácí vězení. "Nic mi není, tak proč musím být zavřený doma?" Kromě toho do hry vstupuje také faktor obživy, protože setrvání v karanténě mnohým brání chodit do zaměstnání, což jim podstatně redukuje zdroj obživy.

To všechno jsou faktory, které významně a dlouhodobě zvyšují hladinu stresu. Vše navíc umocňují média, která nás dennodenně zahlcují informacemi o nových nárůstech nakažených a často protichůdnými poznatky o chování viru a jeho nebezpečnosti. Do toho vstupují sociální média, jako je například facebook. Ta mají tu vlastnost, že nám díky svým algoritmům svými nabízejí informace, které se blíží našemu názoru. To všechno ve svém důsledku vede k několika reakcím naší psychiky. Neustále se opakující informace o neviditelném, těžko identifikovatelném nebezpečí vede k tomu, že postupně ztrácíme citlivost a ostražitost k varovným signálům, které ze svého okolí dostáváme. Všechny zneklidňující informace začneme vytěsňovat na okraj zájmu. 

Hladina úzkosti je vysoká a my jí potřebujeme snížit. Naše psychika to tedy zařídí tak, že podvědomě začneme vyhledávat informace, které hladinu úzkosti snižují, tedy i informace, které nás utvrzují v tom, že vlastně žádné nebezpečí neexistuje. V tomto případě hovoříme o efektu popření. "Žádný virus není a pokud je, není zdaleka tak nebezpečný, jak se nám vlády snaží nakukat..." V tom okamžiku jde kritické myšlení do pozadí. Instinktivně vyhledáváme a zvýšeně vnímáme ty informace, které nás v našem názoru utvrzují. Pokud náš mozek tápe a neví jak dál, tam si vymyslí jakýsi model, předpoklad. Ten si pak máme tendenci vykládat jako pravdu. A tak začnou vznikat různé konspirační teorie. Roušky jsou rázem náhubky a koronavirus je pokus vládních elit o manipulaci davy a uchvácení moci. Zajímavým je v tomto ohledu úkaz, kterému já říkám paradox ovce. A sice, jde o to, že ti, kteří se chovají zodpovědně a snaží se dodržovat protiepidemická opatření jsou nazýváni ovcemi. Paradox je v tom, že jsou tak osočováni lidmi, kteří sami přestali používat kritické myšlení a jednají jen na základě svých domněnek, konspiračních teorií a na facebooku sdílejí jeden hoax za druhým. Sami jsou tak paradoxně ovcemi. 

 Paradox ovce: Nejvíc druhé ovcemi nazývají ti, kteří se sami jako ovce chovají.

Informace na sociálních sítích...

Sociální sítě, jako je např. fb jsou dobrým pomocníkem, ale špatným pánem. Displeje našeho mobilu jsou zahlceny stovkami příspěvků a článků a my scrollujeme a scrollujeme. Lidé často prostě jen čtou nadpisy bez toho, aby odkaz otevřeli a přečetli. Mnoho z těchto lidí pak článek komentuje aniž by ho četli. Jiné to pravděpodobně nebude ani v případě tohoto článku. Takové komentáře jsou nejen naprosto neinformované, ale také vycházejí ze značně zkreslené vstupní informace, a sice nadpisu. Ten, aby upoutal, musí být úderný, zajímavý, musí článek pod ním se ukrývající "prodat". Zejména v masových médiích ale vidíme, že důraz a závažnost samotného sdělení nadpisu pak neodpovídá obsahu článku. 

V souvislosti s tím mi to nedá, abych nezmínil ještě jednu věc. Máme to štěstí a žijeme v zemi, kde existuje svoboda slova. Všichni máme právo na názor a máme právo svůj názor vyjádřit. Ale... je tomu skutečně tak? Nedávno jsem někde slyšel, zajímavou diskuzi na to téma. V případě Covid-19 se k problematice nejen v médiích, ale také na soc. sítích se vyjadřuje velké množství "odborníků". Vzniká z toho chaotický mišmaš plný často protichůdných informací z nichž některé jsou až nesmyslné. Problém je, že se k věci vyjadřují i lidé, kteří se sice zaštiťují lékařským vzděláním, ale s problematikou virologie a epidemiologie, často nemá jejich obor co dělat. Snad pro těch pět minut slávy v TV však rozhovor pro TV neodmítnou a jsou hned pohotoví rozdávat svá "moudra". Ano, do značné míry je to také záležitost toho, že sami novináři vlastně nemají občas tušení, koho se vlastně na tu kterou věc ptát.

Sobectví v pozadí

Nedávno jsem se bavil s jedním známým, který je současně zarytý odpůrce roušek a všech opatření. Roušky jsou podle něj náhubky a kvůli té chřipčičce nehodlal jakkoliv měnit svůj životní styl. Vzorec jeho argumentace byl velmi podobný vzorci, který u tohoto typu lidí vidíme. Rouškou vir proletí, jako komár plotem, a vlastně kdoví na co všichni ti mrtví pomřeli. Umřeli přeci s koronavirem. A dokonce si uvědomil, že nikoho s Covidem-19 osobně nezná (paradoxně) v době našeho rozhovoru jsme seděli na místě, kde byl z okna dobrý výhled na budovu infekčního oddělení, kde v té době bylo hospitalizováno něco kolem desítky pacientů s Covid-19. Protiargumentace proti jeho tvrzením byla celkem snadná. V okamžiku, kdy mu bylo všechno v co ohledně koronaviru věřil vyvráceno, konstatoval pro mě zajímavou věc. "No dobrá dobrá. Víš, ale já se stejně nehodlám prostě nijak omezovat, protože jsem sobec. No." A bylo to venku. Bez dlouhého okecávání. Můj názor, co se týká velkého množství odmítačů, kteří prostě na tu dovolenou do zahraničí musí, je ten, že jejich pohnutkou je prostě sobectví. "Budu se bavit a budu si cestovat a nikdo mě nebude omezovat." Oni to sice obalí těmi řečmi o svobodě a demoktacii, ale už jaksi nepočítají s tím, že ruku v ruce se svobodou jde také zodpovědnost. Takovým lidem je prostě jedno, že ohrožují zranitelné části populace. Existuje také řada lidí, pro které je obcházet pravidla a "vyjebávat se systémem" přeci velká frajeřina. Když nebudu mít roušku, no a co? Co mi udělají? Na mě si jen tak nepřijdou. 

Karanténa vs. ekonomika

Chápu, že věci nejsou černobílé. Ani karanténa není všespásná. Nouzový stav, který jsme si zažili na jaře nejen že zbrzdil šíření viru na našem území, ale také zcela paralyzoval českou ekonomiku. Státní rozpočet se v mžiku propadl na pět set miliard korun. Krachují firmy, mezinárodní obchod stojí, ekonomika hibernuje. Raketově přibývá nezaměstnaných. Nejen virus má své oběti. Sekundárními oběťmi pandemie se stávají lidé, kterým se v důsledku ztráty zaměstnání nedostávají finanční prostředky k živobytí a na lékařskou péči. To ale platí zejména v zemích, kde převažuje hlavně komerční systém zdravotnictví s menším podílem regulace a zásahů státu s neexistujícím zdravotním pojištěním, a také v zemích chudých. Do seznamu takových zemí můžeme směle zařadit země, jako jsou USA, Itálie, země Jižní Ameriky, Afriky, Indie atd. I u nás musí nutně dojít k zakolísání ekonomiky. Naštěstí  však jsme na tom mnohem lépe, než výše jmenované země. My, narozdíl od nich, máme částečně na výběr. Buď uspíme ekonomiku a budeme se pak mít několik let o něco méně dobře, nebo obětujeme staré a nemocné. Inu zdá se, že jsme si už vybrali. 

Politická (ne) odpovědnost

V krizi zapomeňte na stát. V počátcích krize, zvláště pokud je její původ pro nás nový, čili pokud s nemáme s něčím podobným zkušenosti, bývají první opatření opožděná, často chaotická (průměrně tak 3-10 dnů budete na vše úplně sami). Navíc, stát má jakousi tendenci zachránit hlavně sám sebe. V době kdy píšu tenhle článek je mi už jasné, že krize přijde. Už dávno měla být provedena řada velmi nepopulárních opatření, ale neděje se nic, co by mohlo postup nákazy zpomalit. Okolní země nás dávají na seznam rizikových zemí a Andrej Babiš tvrdošíjně odmítá znovusvolání ústředního krizového státu. Proč? Že by to bylo tím, že budou volby? Než se vše "zašlápne" budou muset lidé nejprve odvolit? První, co establishment chce, je zůstat u moci, a to i za cenu fatálního zdržení. 

Co jsme měli udělat jsme neudělali. Teď přijde čas prozření covidiotů a my zdravotníci už jen budeme hasit požár, který se zdaleka nemusel tak rozhořet. Bude nám pěkně vedro... A tak vám milí kolegové do nadcházejících týdnů přeji hodně sil ať ten nápor všichni zvládneme. 

zdroje:

Zákon č. 258/2000 Sb.Zákon o ochraně veřejného zdraví 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Inkubační_doba

https://time.com/5800379/coronavirus-quarantine-morality/

https://www.novinky.cz/koronavirus/clanek/moralni-dilema-lidi-v-karantene-40316811

https://warengo.com/stories/44384-koronavirus-a-etika-soucasne-prisne-karanteny

CÍLEK, Václav, Ferdinand ŠMIKMÁTOR, Josef JURÁNEK, Lukáš HEINZ a Petr HORKÝ. Ruka noci podaná: základy rodinné a krizové připravenosti. Praha: Dokořán, 2018. ISBN 978-80-7363-914-3.