Když
se řekne Čistá duše, většina lidí si vybaví film s Russellem Crowem v hlavní
roli. Příběh geniálního matematika Johna Nashe, který se popral nejen s
vrcholovou vědou, ale i s vlastní myslí, dojímá a fascinuje. Co už ale tolik
lidí neví, je to, že Nashova teorie her — a hlavně jeho pojem Nashova rovnováha
— dokáže vysvětlit i některé hodně nepříjemné pravdy o našem světě. A ano,
týká se to i zdravotnictví. Dokonce až děsivě přesně.
Na první pohled to vypadá, že české zdravotnictví drží pohromadě — pacienti jsou ošetřeni, směny pokryté, nemocnice fungují. Pod povrchem se ale skrývá rovnováha, která má k ideálu daleko. V jazyce Johna Nashe jde o „špatnou rovnováhu“: stav, kdy žádný z hráčů nemá motivaci ke změně, i když je výsledek pro všechny nevýhodný. Tato matematická pravda se v našich nemocnicích projevuje vyčerpaným personálem, chronickým nedostatkem lidí a systémem, který se sám od sebe nepohne k lepšímu.
V ideálním světě by to vedlo k dobrým výsledkům pro všechny. Jenže realita je záludná — rovnováha může být i špatná. Stabilní, ale destruktivní. Taková, ze které se nikomu nechce pohnout, protože změna by byla krátkodobě bolestivá.
Když se podíváme na české nemocnice, vidíme učebnicový příklad. Dlouhodobý
nedostatek personálu, přetížené směny, vysoká fluktuace.
Každý hráč — sestry, lékaři, vedení nemocnic, ministerstvo — dělá to, co mu
krátkodobě dává největší smysl:
- Sestra
zůstane na oddělení, i když je vyčerpaná, protože odchod by mohl uškodit
pacientům a kolegům.
- Lékař
souhlasí s přesčasy, aby „to nespadlo“.
- Management
„látá“ směny a spoléhá na to, že lidé nějak vydrží.
- Politici
neudělají radikální změnu, protože by to stálo hodně peněz a možná i
voličské body.
A tak se jede dál. Roky. Stabilní, ale toxická rovnováha.
Ve filmu Čistá duše je slavná scéna s blondýnkou vbaru, která vysvětluje jeho teorii. V našem případě by místo blondýnky stál před týmem na směně pacient s akutním stavem a za dveřmi dalších dvacet čekajících. A každý ví, že jakýkoli krok navíc může způsobit kolaps jinde.
V překladu do zdravotnictví to znamená:
- Nastavit podmínky tak, aby se dlouhodobě vyplatilo investovat do lidí, ne jen do krizových záplat.
- Změnit způsob plánování směn, odměňování a podpory personálu tak, aby všichni hráči viděli výhodu v novém uspořádání.
- Využít inovace, které změní dynamiku systému — od digitalizace po sdílené personální fondy mezi nemocnicemi.
Českému zdravotnictví by nejspíš doporučil totéž, co doporučoval ve svých hrách:
nečekejte, že se špatná rovnováha rozpadne sama. Musíte změnit hru. John Nash ukázal, že matematika může popsat i lidské
chování v těch nejcitlivějších situacích. Českému
Pokud má české zdravotnictví uniknout ze své „špatné rovnováhy“, nestačí jen čekat na další krizi nebo doufat, že se situace „nějak vyřeší“. Pravidla hry se musí změnit vědomě — od financování a plánování směn přes podporu lidí v první linii až po strategické investice do inovací a vzdělávání. John Nash by možná řekl, že matematika dává jasnou odpověď: stabilita není sama o sobě ctnost, pokud je založená na vyčerpání a rezignaci. Skutečně zdravý systém vznikne teprve tehdy, když se všichni hráči rozhodnou hrát jinak — a stát se tak vítězi nejen na papíře, ale i v reálném životě pacientů a zdravotníků.
A to, upřímně řečeno, je ta nejtěžší disciplína —
nejen pro matematiky, ale pro nás všechny.
