 |
| foto: esa.int |
Rizika dlouhodobého uložení na lůžko, které je součástí léčebného procesu, bylo popsáno už ve 40tých letech lékařem Richardem Asherem, který se zabýval problematikou ve svém článku "Danger of Going to Bed". Později se problematika zabývala i např. Allen a kol. a také Marjory Warrenová, jedna z nejvýznamnějších představitelů geriatrické medicíny a Asherova současnice.
Akutní vs. dlouhodobá péče ...
V akutní medicíně dnes vidíme převládající snahu pacienty co nejdříve vertikalizovat. Je to dílem poučení právě z důsledků dlouhodobého upínání na lůžko (imobilizační syndrom) a dílem, které jsou důvody ekonomické. Takže dnes vidíme trend, spočívající ve snižování délky hospitalizace, ale na druhou stranu se zase zvyšuje jejich počet. No... Přiznejme si, že na vině je také částečně redukce počtu akutních lůžek (to by však patřilo do jiného) článku. Prostě, kromě například komplikovaných zlomenin, je dlouhodobé uložení pacienta na akutní lůžko spíše vzácnější.
Dlouhodobě jsou pacienti uloženi na lůžku spíše na odděleních typu LDN, či na odděleních následné a dlouhodobé péče, tedy spíše na lůžkách ošetřovatelského typu. A toto je právě to podstatné. Protože studie ukazují, že tři z pěti pacientů, uložených na lůžku ošetřovatelské péče, nemají žádný relevantní důvod, aby v průběhu celého dne pobývali na nemocničním lůžku. Pacienti mají na sobě celý den pyžamo a celá tahle situace navozuje dojem, že jsou vlastně nemocní a nemohoucí. A to je problém.
Promiňte, že zase zmiňuji ty moje "oblíbené" studie. Jenže nelze nezmínit například zjištění výzkumníků, která poukazují na pozorování, že například již třetí den pobytu na
lůžku, vidíme u pacientů mnoho změn, jako je rychlý pokles svalové síly a
aerobní kapacity, velice rychle se prohlubuje také deficit sebepéče a stupeň
závislosti pacienta. Mezi další rizika patří
problémy jako trombóza a následná embólie, u starých lidí delirium, dekubity
infekce, kontraktury.
Přímým důsledkem toho, že se lidé zdržují spíše na lůžku, jsou také problémy s hygienou, riziko dekubitů a tím pádem časté zavádění PMK. Jenže, při dlouhodobém zavedení PMK vystavujeme pacienta několika rizikům. Jednak jde o riziko infekčních komplikací. Dále, po vyjmutí katetru je zde riziko retence moči, nebo močové inkontinence. Dochází k rozvoji zácpy, v důsledku oblenění střevní motility. Lidem se postupně zhoršují schopnosti v oblasti sebepéče.
Pyžamo dolů...
Je jasné, že celá řada stavů, které jsou důvodem k hospitalizaci v akutní péči si prostě uložení pacienta na lůžko vyžaduje. Avšak i v tomto případě, pokud není možné pacienta léčit ambulantně, máme k dispozici řadu možností. Minimálně invazivní medicína umožňuje časnou vertikalizaci. Ale i v ostatních případech se snažíme pacienty v mezích možností, které nám dává jejich zdravotní stav, co nejvíce mobilizovat, aktivizovat.
Jednou z možností, díky které tak můžeme činit přirozenou cestou, je prostě umožnit pacientům, aby nosili své vlastní, domácí oblečení a aby během dne nemuseli být v pyžamu. A tak se například ve Velké Británii koná pravidelně v březnu osvětová kampaň, během které jsou pacienti, u kterých se to možné nabádáni k tomu, aby během dne pyžamo nenosili. A naopak, personál si na sebe nějakou část pyžama oblékne, aby bylo vidět, jak působí pyžamo během dne nepřirozeně.
Profesor Brian Dolan, z Ústavu ošetřovatelství a porodní asistence na Oxfordské univerzitě k tomu říká, že když pacienti nosí v nemocnici své vlastní oblečení, má to ten efekt, že se tím jednak zvyšuje jejich pocit důstojnosti a bezpečí, a také se tím posiluje pocit jejich vlastní identity.
Možnost se umýt, normálně se obléknout a v mezích možností fungovat posiluje schopnost sebepéče pacientů a ve svém důsledku to zvyšuje jejich pohodu a spokojenost s péčí, urychluje uzdravování, a tedy to zkracuje dobu jejich nutné hospitalizace.
