Blog o lidských zdrojích, kvalitě a bezpečí ve zdravotnictví...


Projekt MEN IN NURSING CZ se věnuje jedné z nejaktuálnějších výzev dnešního zdravotnictví: lidským zdrojům ve zdravotnictví a vlivu lidského činitele na kvalitu a bezpečnost zdravotní péče. Věřím, že kvalitní a bezpečná péče začíná u spokojených a motivovaných zdravotníků. Mým cílem je zatraktivnit práci ve zdravotnictví a zásadně zlepšit pracovní podmínky těch, kteří denně pečují o naše zdraví.


Kombinuji vědu a praxi, abych pomáhal zdravotnickým organizacím i jednotlivým profesionálům obstát v náročných podmínkách současného zdravotnictví.

Pravidelně mapuji nejnovější výzkumy z psychologie práce, organizačního chování, sociologie organizací, behaviorální ekonomie i kosmického a vojenského výzkumu. Tyto poznatky překládám do srozumitelné a praktické podoby formou školení, odborného obsahu a konzultací v oblastech jako jsou lidské zdroje, kvalita péče a bezpečnost ve zdravotnictví.

Nabízím vzdělávání na míru, copywriting s odborným přesahem a konzultační podporu zaměřenou na stabilitu týmů, rozvoj odolnosti (resilience), prevenci vyhoření a zvyšování atraktivity zdravotnických profesí. Inspiruji se tím nejlepším z vědy – a překládám to do řeči každodenní praxe.


➡️MEN IN NURSING CZ:
➡️Lidské zdroje, kvalita a bezpečí ve zdravotnictví
➡️Tvorba textů a obsahu zaměřeného na podporu HR aktivit ve zdravotnictví, jako je nábor, employer branding, interní komunikace a HR marketing. 
➡️Výzkum a poradenství v oblasti odolnosti zdravotnických týmů v podmínkách zátěže, a také v oblasti firemní kultury a vlivu těchto faktorů na kvalitu a bezpečnost péče.

➡️spolupráce: human.exploration@gmail.com

Připojte se ke mně na cestě k lepšímu zdravotnictví, kde je spokojený personál základem úspěchu. Společně můžeme vytvořit prostředí, kde je radost pracovat a které zároveň poskytuje tu nejlepší možnou péči pacientům.

Mgr. et Mgr. Pavel Boháček - autor projektu

úterý 31. března 2026

Proč lidé odcházejí ze zdravotnictví. A co by je mohlo přimět zůstat.

České zdravotnictví má v příštích letech před sebou poměrně konkrétní problém: do roku 2030 odejde do důchodu přibližně 12 tisíc všeobecných sester. Průměrný věk sester je dnes 47 let, v některých krajích je pětina z nich starší šedesáti. A přitom už nyní chybí kolem dvou tisíc úvazků, které se dohánějí přesčasy.

Tohle není abstraktní personální trend. Je to číslo, se kterým musí pracovat každý manažer ve zdravotnictví — a otázka, která se za ním skrývá, je naléhavější než kdykoli předtím: proč vlastně lidé odcházejí, a co by je mohlo přimět zůstat?


Problém není jen v počtech...

Dlouhou dobu se odpověď hledala hlavně v penězích. Platy se od roku 2019 skutečně zvýšily a výzkumníci z institutu SYRI to sami potvrzují, nedostatečné finanční ohodnocení pravděpodobně není jediným, ani hlavním důvodem odchodů. Přesto 30 % absolventek zdravotních škol v oboru vůbec nepracuje. „Většina sester přijde do nemocnic, zjistí, za jakých podmínek mají pracovat, a tak se otočí a jsou pryč," říká předsedkyně zdravotnických odborů Dagmar Žitníková, a to vcelku vystihuje, kde je jádro problému.

Nejde o plat. Jde o to, co lidé skutečně zažívají po příchodu na oddělení.

To, co sestry unavuje, není práce samotná...

Průzkumy opakovaně ukazují paradox: sestry svoji práci baví, vnímají ji jako pestrou a smysluplnou. Na svá oddělení se většinou těší. Problém není v profesi, ale je v podmínkách, ve kterých ji vykonávají.

Fyzická zátěž je jedna věc. Výzkum SYRI zjistil, že bolesti zad trpí téměř všechny všeobecné sestry, a právě muskuloskeletální problémy jsou jedním z důvodů, proč sestry zdravotnictví opouštějí. Ale ještě silnější je zátěž sociální: mezioborové napětí, situace, kdy sestry vykonávají práci za jiné členy týmu, nebo prostředí, kde jsou stále vnímány jako „personál v submisivní pozici", nikoli jako rovnocenné partnerky lékařů.

Směnnost, která neumožňuje normální život...

Jeden ze zásadních důvodů, proč část sester odchází do jednosměnných provozů nebo do zahraničí, je jednoduše směnný provoz. V Německu průměrná mzda sestry nekončí jinde, rozdíl je taky v tom, jak je tam práce organizovaná a jak moc se s lidmi zachází jako s dospělými.

V českem prostředí chybí flexibilita, která jinde funguje jako norma, nikoliv jako výjimka nebo benefit. Tam, kde organizace dokáže pracovat s individuálními potřebami (rodiče malých dětí, senioři v oboru, lidé pečující o příbuzné), mívají nižší fluktuaci. Nikoli proto, že by měly víc peněz, ale proto, že se chovají jinak.

Vedoucí pracovníci rozhodují o tom, zda lidé zůstanou...

Výzkumy shodně ukazují, že klíčovým faktorem retence není organizace jako celek, ale bezprostřední nadřízený. Staniční a vrchní sestra hrají větší roli, než si management mnohdy připouští. Lidé neodcházejí z nemocnice, odcházejí od vedoucího.

To neznamená, že staniční sestry musejí být koučové nebo psychologové. Znamená to, že jsou-li přetížené administrativou, nemají čas ani kapacitu na to, co jejich role v týmu skutečně obnáší: blízkost, dostupnost, schopnost říct „vidím, jak je to teď těžké."

Vyhoření je systémové riziko, ne osobní selhání...

Na vyhoření se v českém zdravotnictví stále pohlíží jako na individuální problém. Přitom data z mezinárodního dne sester 2025 říkají, že symptomy vyhoření trpí 11 až 30 % globální pracovní síly v ošetřovatelství, a v Evropě se míra emočního vyčerpání pohybuje mezi 31 a 46 %.

Prevence vyhoření nemůže stát jen na seminářích nebo doporučení „více odpočívejte." Pokud se nemění podmínky práce, tedy přetíženost, nepředvídatelnost směn, nízká míra autonomie, absence uznání, efekt těchto intervencí je přinejlepším krátkodobý. Z pohledu managementu platí: vyhoření se promítá do retence, bezpečnosti i kvality péče. Je to organizační riziko, ne HR téma.

Co z toho plyne?

Problém českého ošetřovatelství nemůže vyřešit ani nábor, ani jednorázová kampaň, ani solitérní well-being program. Vyřeší ho organizace, které se rozhodnou pracovat s každodenní zkušeností svých lidí, a to systematicky, ne jako reakci na krizi.

To konkrétně znamená: rozumět tomu, proč vlastně lidé odcházejí. Investovat do kvality vedení na úrovni oddělení. Stavět podmínky práce tak, aby v nich bylo možné dlouhodobě vydržet — fyzicky i psychicky. A přestat přemýšlet o sestrách jako o homogenní skupině, která potřebuje totéž.

Máme sedm až deset let, jak říká ředitel ÚZIS Ladislav Dušek. To není málo, ale není to ani nekonečno.

Závěr...

Budoucnost zdravotnictví nebude stát jen na technologiích, investicích nebo organizačních změnách. Bude stát také na tom, jak vážně vezmeme zkušenost lidí, kteří systém každý den drží v chodu.

A možná právě to je jedna z nejdůležitějších manažerských výzev roku 2026: neptat se jen, co ještě od lidí potřebujeme, ale co musí změnit organizace, aby v ní lidé mohli dlouhodobě dobře pracovat.

Zdroje:

Dušek, L. (2023, září 18). 12 tisíc sester odejde ze zdravotnictví. Je poslední šance s tím něco udělat. Seznam Zprávy. https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-12-tisic-sester-odejde-z-nemocnic-mame-posledni-sanci-s-tim-neco-udelat-236983

International Council of Nurses. (2025). Mezinárodní den sester 2025: Péče o sestry posiluje ekonomiky. Ministerstvo zdravotnictví ČR. https://mzd.gov.cz/wp-content/uploads/2025/05/ICN_IND2025_report_CZ_A4_FIN.pdf

Pokorná, A., & Gilchrist, A. (2023, leden 4). Muskuloskeletální zdraví sester: Bolavá záda mohou vést k odchodu z profese. Medical Tribune. https://www.tribune.cz/zdravotnictvi/muskuloskeletalni-zdravi-sester-bolava-zada-mohou-vest-k-odchodu-z-profese/

Syri.cz. (2023). Vědci zmapují hlavní důvody nedostatku zdravotnického personálu. Národní institut SYRI. https://www.syri.cz/tiskove-zpravy/vedci-zmapuji-hlavni-duvody-nedostatku-zdravotnickeho-personalu

Zdravotnický deník. (2024, listopad 7). Odchod sester do důchodu je tikající bombou českého zdravotnictví: Zneškodnit ji má vládní program. https://www.zdravotnickydenik.cz/2024/11/odchod-sester-do-duchodu-je-tikajici-bombou-ceskeho-zdravotnictvi-zneskodnit-ji-ma-vladni-program/

Žitníková, D. (citováno v: Zdraví.euro.cz, b.r.). Jak vnímají sestry pracovní podmínky a psychosociální zátěž. https://zdravi.euro.cz/clanky/jak-vnimaji-sestry-pracovni-podminky-a-psychosocialni-zatez/


pátek 20. března 2026

Stačila jedna otázka: jak sestra změnila pravidla pro IV kanyly po celém světě

Ten příběh je vlastně malá učebnice toho, jak funguje věda ve zdravotnictví. Není v něm žádná velká laboratoř ani geniální profesor v bílém plášti. Je tam jen jedna praktická otázka z klinické praxe. Sestra si všimla zvláštní věci:

u dospělých pacientů se periferní intravenózní kanyla (IV cannula) rutinně mění každé tři dny, i když funguje. U dětí se naopak nemění rutinně, ale až když je problém – například bolest, zánět, infiltrace nebo ucpání. Její otázka byla prostá:

Proč?

A to je přesně moment, kdy se rodí výzkum.


Jak vznikl výzkum z jedné otázky…

Na tuto otázku reagovali výzkumníci, mimo jiné Joan Webster a Claire Rickard z Austrálie. Rozhodli se udělat něco velmi jednoduchého, ale vědecky přísného:

porovnat dvě strategie.

  1. Rutinní výměna kanyly – například každé 72 hodiny.
  2. Výměna pouze podle potřeby – tedy když se objeví klinický problém.

Provedli velké randomizované studie na tisících pacientů.


Co zjistili…

Výsledek byl překvapivý jen pro ty, kdo věří tradici víc než datům.

Nebyl zjištěn žádný významný rozdíl v komplikacích, například:

  • flebitida
  • infekce
  • infiltrace
  • selhání kanyly


Jinými slovy:

rutinní výměna nepřinášela pacientům žádný benefit.

Naopak se ukázaly jiné efekty.

Pacienti říkali, že je zbytečné píchání stresuje a bolí.

Zdravotnický systém utrácí peníze a čas za výkon, který nepřináší benefit.

Personál provádí invazivní výkon bez skutečné indikace.


Co se změnilo…

Tento výzkum měl obrovský dopad.

Mnoho klinických doporučení se postupně změnilo a dnes řada mezinárodních guidelines doporučuje:

periferní kanylu měnit pouze při klinické indikaci, nikoli rutinně podle času.

To znamená například:

  • bolest
  • zarudnutí
  • infiltrace
  • infekce
  • selhání průtoku

Ne „protože uplynuly tři dny“.

Co je na tom příběhu nejdůležitější…

Tenhle příběh není o kanylách. Je o profesní zvědavosti. Změna globální klinické praxe začala otázkou jedné sestry, která si dovolila říct:

„Tohle nedává smysl. Proč to vlastně děláme?“


To je v jádru evidence-based medicine i evidence-based nursing:

  1. všimnout si problému v praxi
  2. položit otázku
  3. otestovat ji systematicky
  4. změnit praxi podle dat


Ještě jedna zajímavá věc…

Ve zdravotnictví existuje velké množství postupů, které vznikly historicky nebo tradičně, ne na základě důkazů. Sociologové medicíny tomu někdy říkají clinical tradition nebo dokonce rituals of care.

Výzkum pak někdy odhalí, že:

  • některé postupy jsou zbytečné
  • některé jsou dokonce škodlivé
  • a některé jen přežívají ze zvyku


Příběh kanyl je krásný příklad toho, jak klinická sestra může spustit změnu světových guidelines.

A mimochodem – tohle je přesně typ příběhu, který se skvěle hodí do popularizace ošetřovatelské vědy. Ukazuje totiž něco, co se v debatě často přehlíží:

ošetřovatelství není jen péče.

Je to generátor klinického poznání.

Zdroj: 

Rickard, C. M., Webster, J., Wallis, M. C., Marsh, N., McGrail, M. R., French, V., et al. (2012). Routine versus clinically indicated replacement of peripheral intravenous catheters: a randomised controlled equivalence trial. The Lancet, 380(9847), 1066–1074.