Blog o lidských zdrojích, kvalitě a bezpečí ve zdravotnictví...


Projekt MEN IN NURSING CZ se věnuje jedné z nejaktuálnějších výzev dnešního zdravotnictví: lidským zdrojům ve zdravotnictví a vlivu lidského činitele na kvalitu a bezpečnost zdravotní péče. Věřím, že kvalitní a bezpečná péče začíná u spokojených a motivovaných zdravotníků. Mým cílem je zatraktivnit práci ve zdravotnictví a zásadně zlepšit pracovní podmínky těch, kteří denně pečují o naše zdraví.


Kombinuji vědu a praxi, abych pomáhal zdravotnickým organizacím i jednotlivým profesionálům obstát v náročných podmínkách současného zdravotnictví.

Pravidelně mapuji nejnovější výzkumy z psychologie práce, organizačního chování, sociologie organizací, behaviorální ekonomie i kosmického a vojenského výzkumu. Tyto poznatky překládám do srozumitelné a praktické podoby formou školení, odborného obsahu a konzultací v oblastech jako jsou lidské zdroje, kvalita péče a bezpečnost ve zdravotnictví.

Nabízím vzdělávání na míru, copywriting s odborným přesahem a konzultační podporu zaměřenou na stabilitu týmů, rozvoj odolnosti (resilience), prevenci vyhoření a zvyšování atraktivity zdravotnických profesí. Inspiruji se tím nejlepším z vědy – a překládám to do řeči každodenní praxe.


➡️MEN IN NURSING CZ:
➡️Lidské zdroje, kvalita a bezpečí ve zdravotnictví
➡️Tvorba textů a obsahu zaměřeného na podporu HR aktivit ve zdravotnictví, jako je nábor, employer branding, interní komunikace a HR marketing. 
➡️Výzkum a poradenství v oblasti odolnosti zdravotnických týmů v podmínkách zátěže, a také v oblasti firemní kultury a vlivu těchto faktorů na kvalitu a bezpečnost péče.

➡️spolupráce: human.exploration@gmail.com

Připojte se ke mně na cestě k lepšímu zdravotnictví, kde je spokojený personál základem úspěchu. Společně můžeme vytvořit prostředí, kde je radost pracovat a které zároveň poskytuje tu nejlepší možnou péči pacientům.

Mgr. et Mgr. Pavel Boháček - autor projektu

středa 13. května 2026

Když vláda nabídne sestrám virtuální realitu: anatomie balíčku, který minul podstatu...

Vláda představila deklaraci k personální stabilizaci sester. Mezi opatřeními figurují virtuální realita, dovoz pracovní síly z Filipín a navýšení míst na školách. Evidence o tom, proč sestry skutečně odcházejí, v dokumentu chybí. A právě v tom je problém.

Co bylo v deklaraci a co v ní nebylo...

Když premiér Andrej Babiš a ministr zdravotnictví Adam Vojtěch představili 12. května spolu s odbory a zástupci nemocnic deklaraci o personální stabilizaci, nabídli čtyři pilíře. Navýšení počtu studentů nelékařských oborů o 20 až 40 procent, dovoz sester z Filipín a Uzbekistánu, virtuální realita jako nástroj prevence vyhoření a zrušení limitů pro nepeněžní zdravotní benefity od zaměstnavatelů. K tomu vágně formulované rozšíření kompetencí a koordinátoři ve zdravotnictví na úlevu od administrativy.

Jakákoli sestra, která někdy dokončila náročnou směnu, ten seznam přečetla s pocitem zvláštního odcizení. Něco tam chybí. A to něco je přesně to, co rozhoduje, zda sestra zítra do práce přijde s elánem, s rezignací, nebo s rezignací podepsanou.

Číselná realita českého ošetřovatelství...

Ředitel ÚZIS profesor Ladislav Dušek opakovaně varuje, že z přibližně osmdesáti tisíc úvazků všeobecných sester v nemocnicích zhruba třicet tisíc během příštích deseti až dvanácti let zmizí odchodem do důchodu (Dušek, ÚZIS, prezentace 2025). Současně přicházejí slabší populační ročníky a klesá zájem o studium. Statistický rámec je tedy reálný a navýšení vzdělávacích kapacit je krok správným směrem.

Problém začíná tam, kde se zaměříme na druhý konec trubice. Studie Národního institutu SYRI při Lékařské fakultě Masarykovy univerzity letos zveřejnila data, která stojí za podrobné čtení. Z pětistovkového vzorku studentů ošetřovatelství trápí více než dvě třetiny alespoň jedno zdravotní omezení, nejčastěji bolesti zad. Více než polovina hlásí duševní obtíže a zhruba čtyřicet procent uvádělo nemocenskou v posledním roce (Gilchrist et al., SYRI 2025). To znamená, že trubice nese vodu, ale tečou z ní díry.

A ještě jeden údaj. Projekt EQUANU vedený doc. Dolanovou letos publikoval, že přibližně čtyřicet procent sester zvažuje změnu zaměstnání a více než polovina vnímá své profesní uznání jako velmi nízké nebo spíše nízké (Dolanová et al., EQUANU 2025). Když to dáme dohromady, balíček se navýšením vstupů a importem zahraniční pracovní síly opírá o demografickou matematiku, která ignoruje, že hlavní ztráty se dějí na výstupu, ne na vstupu.

Vyhoření jako konstrukční vada, ne osobní slabost...

Tady přichází na řadu virtuální realita a tady je nutné být přesný. Ministr Juchelka představil VR jako nástroj prevence vyhoření, financovaný z evropského programu Zaměstnanost Plus s předpokládaným spuštěním v roce 2028.

Mezinárodní rada sester ve své letošní zprávě State of the World's Nursing 2025 explicitně formuluje stanovisko, které stojí za citaci: vyhoření by nemělo být chápáno jako osobní problém nebo jako otázka individuální odolnosti, je to strukturální problém vyžadující systémové řešení (International Council of Nurses, 2025). Aiken a kolegové už v práci publikované v The Lancet ukázali na evropském vzorku z dvanácti zemí včetně České republiky, že každý další pacient připadající na sestru zvyšuje třicetidenní mortalitu hospitalizovaných o sedm procent (Aiken et al., 2014). To není slogan, je to nejcitovanější ošetřovatelská studie posledních patnácti let, na kterou se odkazuje i Česká asociace sester.

Z toho plyne nepříjemný závěr. Když sestra na konci dvanáctihodinové směny na podstavené stanici dostane brýle s lesní mýtinou, neřešíme příčinu, ale zakrýváme příznak. A přesně tohle ICN ve své zprávě označuje za neudržitelný přístup. Symptom maskovaný, mechanika neposunutá.

Co v české diskuzi systematicky chybí: morální distres...

Tady se posuneme k pojmu, který v české odborné diskuzi a v ministerských dokumentech prakticky chybí, přestože v anglosaském výzkumu patří mezi tři nejsilnější prediktory odchodu z ošetřovatelské profese.

Andrew Jameton ho zavedl v roce 1984. Vzniká, když zdravotnice ví, jaká péče by byla správná, ale systémové bariéry, podstav, špatné vedení, prostředkové omezení nebo nereálné požadavky, jí v tom brání. Není to únava, není to vyhoření a není to deprese. Je to specifický kumulativně toxický fenomén, který se ukládá v reziduálních vrstvách a po určitém prahu spouští odchod z profese (Epstein & Hamric, 2009).

V Česku se neměří. Není v žádném akreditačním standardu. Není v žádné koncepci ministerstva. Není v deklaraci o personální stabilizaci. A přitom existuje validovaný měřící nástroj Moral Distress Scale-Revised, který by se dal zavést na úrovni jednoho oddělení během několika týdnů (Epstein et al., 2019). Když čtyřicet procent sester zvažuje odchod ze zaměstnání, jak ukazuje EQUANU, nejde o únavu, jde o morální distres v kombinaci s nedoceněním. Brýle s lesem to neřeší.

Co skutečně drží sestry v profesi...

Mezinárodní evidence o retenci sester je překvapivě konzistentní. Když Linda Aiken a kolegové v rámci projektu RN4CAST analyzovali, co diferencuje nemocnice s vysokou a nízkou fluktuací, opakovaně se vrací stejná čtveřice intervencí.

Závazné minimální poměry sestra na pacienta v lůžkové péči. Kalifornie je má od roku 1999, Australasie je rozšířila. Po jejich zavedení následoval prokazatelný pokles mortality a stabilizace personálu (Aiken et al., 2010). Česká republika tento koncept zatím nemá v zákoně ani v podzákonné normě.

Participativní rozvrhování směn, takzvané self-scheduling. Když sestry mají reálný vliv na sestavení rozvrhu, ne jen na výměnu jedné směny, fluktuace klesá o třicet až čtyřicet procent (Bailyn et al., 2007). Není to legislativní změna, je to manažerská praxe. Implementovatelná během tří měsíců na úrovni jednoho oddělení.

Strukturované preceptorské a rezidenční programy pro absolventky. Patricia Beecroft v jednoroční intervenční studii ukázala, že formalizovaný program pro nové sestry v prvním roce snižuje fluktuaci o dvacet až třicet procent (Beecroft et al., 2001). V Česku máš v lepším případě uvádějící sestru bez metodiky, bez kompenzace a bez evaluace.

A konečně Schwartz Rounds nebo strukturovaná peer-support setkání. Britská organizace Point of Care Foundation tento model dvacet let validuje a Maben a kolegové v rozsáhlé evaluaci pro NHS prokázali pokles izolovanosti a zlepšení wellbeingu u účastníků (Maben et al., 2018). Implementace na úrovni oddělení trvá měsíce a navazuje na českou tradici psychiatrické supervize.

Whitepapers · Men in Nursing CZ
Evidence-based dokumenty pro zdravotnický management
Retence sester, moral distress, NASA Expeditionary Behavior, psychologické bezpečí, toxická organizační kultura a další. Pro top management nemocnic, hlavní sestry i zřizovatele.
Více
→

Co může udělat oddělení samo, bez čekání na vládu...

Tohle je možná nejdůležitější vrstva. Většina opravdu účinných intervencí se neděje na úrovni ministerstva, ale na úrovni hlavní sestry, vrchní sestry a jednotlivéhých oddělení. Brief, huddle a debrief rytmus převzatý např.z letectví a NASA programů. Jasně strukturované předání směny podle SBAR. Just culture v praxi, ne jen v dokumentu. Otevřená komunikace o morálním distresu po kritické události. Buddy systém pro nové sestry s definovanou hodinovou dotací.

Žádná z těchto věcí nevyžaduje schválení zřizovatele, novelizaci zákona ani evropskou dotaci. Vyžaduje vedení, které ví, kam míří, a tým, který sdílí jazyk. A to je v dnešní české diskuzi paradoxně dobrá zpráva. Vláda může pomoci nebo škodit, ale samotný motor retence sester je na operativní rovině. Tam, kde stojíme my všichni denně.

Závěr...

Deklarace, která vynechá poměry počtů pacientů na sestru, morální distres, strukturované preceptorství a peer-support, ale obsahuje virtuální realitu, není odborný dokument. Je to politický signál, že se něco dělá. Otázka pro nás v terénu zní jinak. Co s tím uděláme my, na svých odděleních, ve svých týmech, ve svých rolích, v období, kdy se státní balíček bude pět let rozjíždět? Odpověď existuje a je založená na evidenci. Jen se o ní v deklaraci nemluví.

Reference:

Aiken, L. H., Sloane, D. M., Bruyneel, L., Van den Heede, K., Griffiths, P., Busse, R., Diomidous, M., Kinnunen, J., Kózka, M., Lesaffre, E., McHugh, M. D., Moreno-Casbas, M. T., Rafferty, A. M., Schwendimann, R., Scott, P. A., Tishelman, C., van Achterberg, T., & Sermeus, W. (2014). Nurse staffing and education and hospital mortality in nine European countries: A retrospective observational study. The Lancet, 383(9931), 1824–1830. https://doi.org/10.1016/S0140-6736(13)62631-8

Aiken, L. H., Sloane, D. M., Cimiotti, J. P., Clarke, S. P., Flynn, L., Seago, J. A., Spetz, J., & Smith, H. L. (2010). Implications of the California nurse staffing mandate for other states. Health Services Research, 45(4), 904–921. https://doi.org/10.1111/j.1475-6773.2010.01114.x

Bailyn, L., Collins, R., & Song, Y. (2007). Self-scheduling for hospital nurses: An attempt and its difficulties. Journal of Nursing Management, 15(1), 72–77. https://doi.org/10.1111/j.1365-2934.2006.00633.x

Beecroft, P. C., Kunzman, L., & Krozek, C. (2001). RN internship: Outcomes of a one-year pilot program. Journal of Nursing Administration, 31(12), 575–582. https://doi.org/10.1097/00005110-200112000-00008

Epstein, E. G., & Hamric, A. B. (2009). Moral distress, moral residue, and the crescendo effect. The Journal of Clinical Ethics, 20(4), 330–342. https://doi.org/10.1086/JCE200920406

Epstein, E. G., Whitehead, P. B., Prompahakul, C., Thacker, L. R., & Hamric, A. B. (2019). Enhancing understanding of moral distress: The measure of moral distress for health care professionals. AJOB Empirical Bioethics, 10(2), 113–124. https://doi.org/10.1080/23294515.2019.1586008

International Council of Nurses. (2025). State of the world's nursing 2025: Investing in education, jobs, leadership and service delivery. World Health Organization & International Council of Nurses. https://www.who.int/publications/i/item/9789240110236

Jameton, A. (1984). Nursing practice: The ethical issues. Prentice-Hall.

Maben, J., Taylor, C., Dawson, J., Leamy, M., McCarthy, I., Reynolds, E., Ross, S., Burnett, S., Foot, C., & Parsons, J. (2018). A realist informed mixed-methods evaluation of Schwartz Center Rounds® in England. Health Services and Delivery Research, 6(37). https://doi.org/10.3310/hsdr06370

pondělí 11. května 2026

Kult osobnosti v medicíně: Když charisma ohrožuje bezpečí

Znáte to. Na vizitě se rozhostí ticho, jakmile promluví primář. Sestra, která si všimla chyby v ordinaci, raději mlčí. Student medicíny přestane klást otázky. A všichni vědí proč. Jenže tenhle strach má svou cenu, a platí ji pacient.

Lékař jako značka, značka jako štít...

Nemocnice a kliniky čím dál víc staví svou reputaci na konkrétních jménech. Profesor X, doktor Y, kapacita na to či ono. Jméno lékaře se stává marketingovým nástrojem, který má přitáhnout pacienty, granty i studenty. Samo o sobě na tom není nic špatného. Problém nastává ve chvíli, kdy se ze jména stane štít, za kterým se skrývá chování, které by u kohokoli jiného bylo nepřijatelné.

V angloamerické literatuře se pro tento fenomén vžil termín disruptive physician behavior (DPB), který Americká lékařská asociace definuje jako osobní jednání, ať už verbální nebo fyzické, které negativně ovlivňuje péči o pacienta nebo schopnost spolupráce s ostatními členy zdravotnického týmu (John, 2018). Rozsah je široký: od povýšeného tónu přes veřejné ponižování kolegů až po odmítání dodržovat dohodnuté postupy.

Whitepapers · Men in Nursing CZ
Evidence-based dokumenty pro zdravotnický management
Retence sester, moral distress, NASA Expeditionary Behavior, psychologické bezpečí, toxická organizační kultura a další. Pro top management nemocnic, hlavní sestry i zřizovatele.
Více
→

Sedmdesát sedm procent...

Čísla, která z výzkumů vyplývají, nejsou okrajová. V rozsáhlém americkém průzkumu mezi sestrami a lékaři ve více než stovce nemocnic uvedlo 77 % respondentů, že byli svědky disruptivního chování ze strany lékařů, nejčastěji v podobě verbálního napadání kolegů (Rosenstein a O'Daniel, 2008). Více než 70 % lékařů v jiném průzkumu American College of Physician Executives potvrdilo, že se s takovým chováním setkávají minimálně jednou měsíčně. Desetina z nich ho zažívala denně.

Přitom nejde jen o atmosféru na oddělení. Většina respondentů v obou průzkumech se shodla, že toto chování zvyšuje riziko medicínských chyb a preventabilních úmrtí. A výzkum jim dává za pravdu.

Autoritativní gradient: Proč sestry mlčí...

Koncept autoritativního gradientu (authority gradient) původně pochází z letectví, kde se ukázalo, že kopiloti v krizových situacích ne vždy korigují chyby nadřízených pilotů, pokud mezi nimi panuje příliš strmý rozdíl ve vnímané autoritě (Cosby a Croskerry, 2004). Medicína si tento poznatek adaptovala po zprávě Institutu medicíny „To Err Is Human" z roku 1999, ale realita v nemocnicích se mění pomalu.

Srovnávací studie operačních sálů a jednotek intenzivní péče v pěti zemích odhalila zásadní rozdíl v postojích: zatímco 97 % pilotů a 94 % intenzivistů strmou hierarchii odmítalo, mezi chirurgy to bylo pouhých 55 % (Sexton et al., 2000). Sestry přitom vnímají autoritativní gradient ještě strmější než lékaři a jsou méně přesvědčené, že jejich připomínky někdo vyslyší. Až třetina zdravotníků má podle dostupných dat obavy ozvat se, když si všimne potenciální chyby (Sekar et al., 2022).

Výsledek? Tichá ztráta bezpečnostních bariér. Informace, která mohla zabránit poškození pacienta, uvázne v hlavě sestry nebo rezidenta, protože cena za vyslovení je příliš vysoká.

Elaine Bromileyová: Případ, který změnil perspektivu...

Jedním z nejcitovanějších případů, kde autoritativní gradient pravděpodobně stál život, je příběh Elaine Bromileyové. Během rutinního anesteziologického výkonu ve Velké Británii nastala situace „nelze intubovat, nelze ventilovat". Sestry na sále viděly, co se děje, a přinesly potřebné vybavení pro chirurgický přístup k dýchacím cestám. Lékaři ho ale nepoužili a sestry se neodvážily na řešení trvat. Elaine zemřela.

Její manžel Martin Bromiley, sám pilot a instruktor lidských faktorů, následně založil iniciativu Clinical Human Factors Group a případ se stal jedním z katalyzátorů diskuse o tom, jak strmé hierarchie v medicíně zabíjejí.

Systém, který adoraci živí...

Bylo by snadné ukázat prstem na jednotlivce. Ale disruptivní chování nevzniká ve vzduchoprázdnu. Zdravotnický systém tradičně odměňuje výkony, publikace, granty a viditelnost. Týmová kultura, schopnost přijímat zpětnou vazbu nebo psychologická bezpečnost pracoviště se v hodnocení kvality lékařů téměř neobjevují.

K tomu přistupuje společenská poptávka po hrdinech. Mediální obraz „geniálního chirurga" nebo „zachránce životů" vytváří kult, v němž se jakákoli kritika jeví jako útok na špičkovou medicínu. A tak se tolerance vůči toxickému chování stává cenou za údajnou excelenci.

Joint Commission, hlavní akreditační orgán amerických nemocnic, vydala už v roce 2008 Sentinel Event Alert č. 40, ve kterém přímo označila chování podkopávající kulturu bezpečí za hrozbu pro pacienty. Od té doby vyžaduje, aby nemocnice měly zavedeny postupy pro identifikaci a řešení disruptivního chování jako součást akreditačních standardů.

Co s tím? Pohled z ošetřovatelské praxe...

Pro mladší lékaře, sestry a další nelékařské zdravotníky je téma obzvlášť citlivé, protože stojí v hierarchii níž a důsledky „ozvání se" nesou nepoměrně tvrději. Přesto existují nástroje, které strmý gradient pomáhají zmírňovat.

Strukturovaná komunikace typu SBAR (Situation, Background, Assessment, Recommendation) dává sestrám jasný rámec, jak předat kritickou informaci bez ohledu na to, komu ji adresují. Techniky gradované asertivity, jako je model CUSS (Concern, Uncomfortable, Safety, Stop) nebo PACE, nabízejí stupňovaný postup od zdvořilého upozornění po tvrdé zastavení, pokud jde o bezpečí pacienta (Sekar et al., 2022).

Zásadní ale je, aby tyto nástroje nefungovaly jen zdola. Pokud vedení nemocnice kult osobnosti toleruje, žádný komunikační model ho nenahradí. Změna musí jít i shora: od vedoucích lékařů, kteří aktivně vytvářejí prostředí, kde je bezpečné ozvat se, od managementu, který disruptivní chování řeší místo aby od něj odvracel zrak.

Opravdová autorita nepotřebuje zastrašování...

Nic špatného není na tom vážit si výjimečných lékařů. Odbornost, zkušenosti a klinický úsudek si respekt zaslouží. Ale respekt a strach jsou dvě zcela odlišné věci. A tam, kde se hranice mezi nimi smazává, neroste kvalita péče. Roste riziko.

Opravdová profesní autorita nevzniká tím, že ostatní zmlknou. Vzniká tím, že ostatní promluví, protože vědí, že budou vyslyšeni.

MEN IN NURSING CZ
Psychologické bezpečí
ve zdravotnictví
Semináře a workshopy pro zdravotnické týmy · Pavel Boháček

Zdroje:

Cosby, K. S., & Croskerry, P. (2004). Profiles in patient safety: Authority gradients in medical error. Academic Emergency Medicine, 11(12), 1341–1345. https://doi.org/10.1197/j.aem.2004.07.005

John, S. (2018). Disruptive physician behavior: The importance of recognition and intervention and its impact on patient safety. Journal of Hospital Medicine, 13(3), 210–212. https://doi.org/10.12788/jhm.2945

Joint Commission. (2008). Behaviors that undermine a culture of safety. Sentinel Event Alert, (40).

Rosenstein, A. H., & O'Daniel, M. (2008). A survey of the impact of disruptive behaviors and communication defects on patient safety. The Joint Commission Journal on Quality and Patient Safety, 34(8), 464–471. https://doi.org/10.1016/S1553-7250(08)34058-6

Sekar, R., et al. (2022). Understanding authority gradient: Tips for speaking up for patient safety (and how to enhance the listening response). The Obstetrician & Gynaecologist, 24(4), 273–281. https://doi.org/10.1111/tog.12829

Sexton, J. B., Thomas, E. J., & Helmreich, R. L. (2000). Error, stress, and teamwork in medicine and aviation: Cross sectional surveys. BMJ, 320(7237), 745–749. https://doi.org/10.1136/bmj.320.7237.745